Velice vážený pane,
doznívají ve mně dojmy ze včerejška. Dlouho se mně takové vyhýbaly. Nedalo mi to a:
PROČ?
Když tak někdy smutno je mi, říkám si: "Proč žít na Zemi"?
Ptáci mizí, mizí kytky, z pralesů jsou jenom zbytky.
Včera jsem však spatřil květy nádherné za všechny světy.
Navždy vešly do mých očí. Ještě dnes se hlava točí.
Než zmizím skrz ozondíru coby prášek do vesmíru,
nežli ze mne nezbude nic, chtěl bych ve snu do Šlapanic,
tam, kde moře krásy vzniká z rukou muže-kouzelníka,
kde zářily chryzantémy, když jsem ještě šlapal Zemi.
Pepka už mě kosou stíhá, hříchů na mne padá tíha,
všechno už mne v těle zebe, volám na ni: "Prosím tebe",
až s Dvořákem vem mne v nebe. Pomni: šidila bys sebe!
Když už mne zde nechceš nechat, chci se věčně v nebi kochat.
jak tvé háje skvosty zdobí, jak z tvých prostor časem zrobí
místo palem stinných hájů z chryzantém svých tucty rájů.
V úctě nejdokonalejší
Bohumír Kroupa
13. 10. 1991-Litomyšl
Zpět na článek