Ing. Bohumil Zavadil: OKRAJOVÉ OVOCNÉ DRUHY

Úvod

Tématem stanoveným pro dnešní přednášku jsou okrajové ovocné druhy. Jde je samozřejmě najít, mluví se o nich, ale vzniká otázka: proč jsou vlastně okrajové? Výsledkem této přednášky je informace o tom, proč tedy jsou málo pěstované a většinou ani to ne.


  1. Existují tyto zásadní odpovědi:
  2. Nejsou dobré
  3. S jejich pěstováním jsou velké problémy nebo se jim u nás nedaří
  4. Druhy neobvyklé
  5. Skladování nebo zpracování je problematické
  6. Nedají se rozumně sklízet
  7. Skořápkoviny
  8. Staré odrůdy jabloní a hrušní
  9. Do dnešního přehledu jsem nezařadil druhy tropické a subtropické, které u nás skutečně nerostou.

 

1. Druhy nechutné

Kdouloň obecná

Cydonia oblonga


Kdouloň obecná nebo též kdouloň podlouhlá je jediný zástupce rodu kdouloň. Jde o keř nebo strom dosahující výšky až 8 m a šířky koruny až 5 m. Plody jsou kulovité až podlouhlé malvice žluté barvy podobné jablkům, avšak velmi tvrdé a silně aromatické, za syrova nepoživatelné. 

Bývá pěstována kvůli svým plodům. Kdouloně obvykle začínají nést malé množství ovoce třetí nebo čtvrtý rok po výsadbě. Měly by být v plné plodnosti za 10 let poté, co byly vysázeny. Životnost stromu od příchodu do plodnosti je v průměru 30 až 40 roků. Přestože není toto ovoce běžně nabízeno k prodeji, zkušenosti ukazují, že pokud je produkční sad dobře veden, může být pěstování kdouloní velmi výnosné.

Plody jsou zejména ve Středozemí a střední Asii zpracovávány v potravinářství na džemy, marmelády, želé. Kdoule se používaly i ke konzervování. Když se kdoule uvaří, podává se horká se smetanou nebo máslem jako dezert. Jiným využitím je upečení kdoulí se sladkými jablky. Portugalsky se nazývá marmelo. Džem z kdoulí dal vzniknout slovu marmeláda. Na Balkánském poloostrově se z kdoulí pálí rakija – dunjevača. 

Při výběru stanoviště pro umístění pro založení kdouloňového sadu by měly být zvažovány stejné faktory jako u dalších ovocných stromů. Nejlepší typ půdy pro kdouloně je hlinitá půda, která je poměrně vlhká, ale odvodněná. Na velmi lehkých půdách stromy rostou rychle, ale jsou jen krátkověké a obvykle neplodné. 

Otázka, jak moc nebo jak málo prořezávat kdouloně, je jednou z těch, na kterých se pěstitelé neshodnou. Někteří prořezávají své stromů silně, až do jedné poloviny nových letorostů každý rok, ale také obvykle používají při péči o stromy dusíkatá hnojiva. Ostatní pěstitelé stromy prakticky neřežou od okamžiku, kdy je zasadí, až do plodnosti. Pak prořezávají jen tolik, aby omezili bakteriální spálu a oddálili tak úhyn. Většina pěstitelů však souhlasí s tím, že poté, co stromy začnou plodit, řez je žádoucí, aby se zlepšila velikost plodů. Tento zásah má pak stejný účinek, jako probírka. Kdoule, stejně jako broskve, nesou ovoce na loňských letorostech. Prořezávání kdouloní by nicméně nemělo být nadměrně silné. 

Za syrova nechutná, chce teplejší polohy. Vhodné na marmelády a kompoty (portugalsky marmelo = kdoule používaly se na ovonění prádla



Mišpule obecná

Mespilus germanica


Je to listnatý opadavý keř nebo malý strom. Dorůstá do výšky 5 m a má nepravidelně rozložitý habitus koruny. Listy jsou celokrajné 7–12 cm dlouhé, zelené, kožovité, ochlupené. Kvete v květnu nápadně velkými květy s bílými korunními lístky. Plody jsou malvice, kulovité, ochlupené, hnědě zbarvené. Dřevo je červenavě bílé, tvrdé, pevné a velmi houževnaté.  

Je používána jako okrasná rostlina pro nápadné květy a plody. Plody jsou používány ke konzumaci jako ovoce. Zrají po prvních mrazech. Je považovaná za cenné ovoce pro obsah vlákniny, jež působí proti rakovině tlustého střeva a může snížit i riziko vzniku žlučových kamenů. Ze zralých, změklých plodů lze snadno vyrobit velmi chutnou zavařeninu. Nevýhodou mišpulí je obtížná manipulace se zralými měkkými plody, jejichž slupka se snadno trhá.

Mišpule vyžaduje teplé a chráněné polohy. Preferuje vápenitou, propustnou humózní půdu. Podle jiných zdrojů i mírně kyselou. Snese přísušky.

Často byla pěstována ve středověku jako ovocná dřevina; ve střední Evropě se pěstuje od 12. století. Byla prokazatelně pěstována v Řecku v době asi 700 př. n. l. a v Římě asi 200 let před naším letopočtem. V 17. a 18. století byla vytlačena jinými druhy ovoce, a je dnes pěstována okrajově, spíše znalci tohoto druhu ovoce.

Dá se jíst po přemrznutí dobře se skladuje slupka je tvrdá pěstovaly se v klášterech


 

Jeřáb ptačí sladkoplodý

Sorbus aucuparia  var. edulis


Plody jeřábu jsou považovány za pikantní koření vhodné k přípravě sirupů, kompotů, vína, dochucování hovězí či zvěřinové pečeně a omáček. Pro lidskou konzumaci jsou vhodné pouze plody šlechtěných odrůd. Divoké plody jsou svíravě trpké a nepoživatelné. Plody se sbírají koncem srpna a v září, občas se sbírá i květ (v květnu). Plody se suší nejdříve ve stínu a na závěr se dosuší na plném slunci.



Jeřáb černoplodý – temnoplodec - aronie

Aronia melanocarpa


Temnoplodec (Aronia) neboli aronie, také zvaná černý jeřáb, zahrnuje tři druhy opadavých keřů z čeledě růžovité. Je vzdáleně příbuzná hrušni a jeřábům. Jejich jedlé černé plody jsou ceněny pro vysoký obsah vitamínů a tříslovin. Název chokeberry v angličtině pochází ze svíravé chuti plodů, které v USA a v Anglii nejsou pojídány syrové, ale například v džemech.

Strom nebo keř. Stromy rychle stárnou. Listy jsou střídavé, jednoduché, celokrajné s vroubkovanými okraji. Na podzim listy září červenými a oranžovými odstíny. Květy jsou malé složené v chocholičnatém květenství. Plodem je malá malvice se svíravou tříslovitou příchutí. Plody jsou pojídány ptáky, s jejichž trusem jsou roznášeny na velké vzdálenosti.

 

2. Druhy problematické na pěstování

Fíkovník smokvoň

Ficus carica  


Fíkovník smokvoň (Ficus carica), dříve označovaný jako vlašský stromek, je opadavý keř nebo malý strom rostoucí obvykle do výšky 3 až 5, někdy i 10 metrů. Fíkovník je pěstován pro své chutné plody, které se konzumují čerstvé, nebo sušené. Rostlina je původem z jihovýchodní Asie, domovem je patrně i na Balkánském poloostrově a v jižním Španělsku. Již od středověku je uměle vysazována v celém Středomoří. V oblastech s mírnou zimou se fíkovníku daří i daleko od jeho původního rozšíření. 

Koruna je u starších stromů většinou velmi široká a nízká, obvykle nepravidelná. Větve vyrůstají ze sukovitého, zkrouceného nebo ohnutého kmene již nízko nad zemí. Jsou, stejně jako kmen, velmi masivní a často zkroucené. Borka fíkovníku je hladká, světle nebo olovnatě šedá s nezřetelným čárkovitým nebo síťovitým vzorem. Listy jsou tuhé a kožovité, velké asi 20 až 30 cm. Jsou zhruba stejně široké, střídavé, dlanitě členěné do 3 až 5 nestejně velkých laloků. Laloky jsou zaokrouhlené a tupě zubaté, na líci tmavozelené, drsně chlupaté a nelesklé. Listy mají ztlustlý řapík (5–8 cm) a silnou základnu (bázi). Květy jsou malé a nezřetelné, uzavřené v nápadném, zeleném, baňkovitém nebo hruškovitém útvaru, který má na vrcholku malý otvor pro opylovače. Doba květu je od března do července. Fík (plod) se však může vyvinout i bez opylení nebo oplození. Fíky zrají na podzim druhého roku v zelená, fialově zelená nebo načernalá nepravá plodenství. 

Fíkovník lze v „domácích podmínkách“ pěstovat ve větších květináčích v bytě, nebo ve skleníku, v nejteplejších oblastech i na chráněném místě venku. V případě pěstování venku je vhodná zimní ochrana. V případě pěstování v květináči je v zimě potřeba zimování v 15 °C a méně, protože fíkovník je opadavá rostlina a potřebuje zimní klid. Ideální zimoviště je zasklený balkon. Při zimování se omezuje zálivka. Fíkovníkům prospívá letnění. Speciální stavba určená pro pěstování fíkovníků se nazývá fíkovna. V posledních letech v souvislosti s oteplováním fíkovníky přežívají i naše zimy ve volné půdě.

Ze středomoří u nás zmrzal ale za posledních 10 let nezmrzá. Existují temnoplodé a světleplodé které jsou odolnější.



Nashi hrušeň písečná

Pyrus pyrifolia


Nashi (nebo také počeštěně naši) je plod stromu zvaného hrušeň písečná. Skutečně se jedná o plod, který svým vzhledem tak trochu připomíná naši klasickou hrušku. Ačkoli je plodem mírného pásu a u nás je možné ji pěstovat obdobně jako klasickou hrušeň, není příliš běžným ovocným stromem v českých zahradách. Původem pochází z Číny, kde se ve východní části také poměrně hojně pěstuje. Nashi najdeme běžně i v Japonsku.

Plody nashi jsou žluté a pevné, podobají se jablku. Mají nejčastěji kulovitě oválný tvar, někdy mírně zploštělý, s dlouhou stopkou. I když plody některých odrůd mohou dosáhnout hmotnost až jeden kilogram, průměrně váží 150 až 200 gramů. Slupka je většinou bronzově zlatavé barvy, bývá suchá a silná. Dužnina je bílá, křupavá, ale zároveň šťavnatá, sladká a málo kyselá. Ve středu plodů je několik černých semínek.

Ještě poměrně nedávno se hruška nashi nemohla pěstovat jen tak někde. Časem však byla vyšlechtěna dostatečně silná a odolná odrůda. Ta vydrží i poměrně velké výkyvy počasí. V porovnání v evropskou hrušní má tedy nashi ještě tu výhodu, že nyní patří mezi přizpůsobivé a odolné ovocné dřeviny. S přehledem zvládne teploty až do mínus 25 stupňů Celsia a pochopitelně ji nerozhodí ani jarní mrazíky. Kromě toho je odolná i proti běžným houbovitým chorobám hrušní, jako jsou například strupovitost či septorióza.


 

Kanadské borůvky – b. chocholičnatá, b. hroznovitá

Vaccinium corymbosum


Borůvka kanadská patří do skupiny méně známého ovoce. Spolu s brusinkami a klikvou patří mezi kyselomilné ovoce, což hodně zužuje možnost jejich pěstování. Jako ideální jim totiž vyhovuje pH na úrovni okolo 4–4,5 a to najdeme jen v málokterých oblastech. Proto je třeba tento jejich specifický pěstební nárok předem zohlednit a při výsadbě na něj myslet. Kromě toho, že jsou kyselomilné, jsou také velmi náročné na vodu. Móda jejich pěstování tak naráží na ekologické podmínky stanoviště.

Potřebují velké množství vody, nesnesou vápník pěstují se v rašelině

 

Klikva bahenní

Vaccinium oxycoccos


Klikva je rod rostlin z čeledi vřesovcovitých. Je řazena do rodu brusnice, např. klikva bahenní (Vaccinium oxycoccos), dříve také (Oxycoccus palustris). Bobule klikvy má červenou barvu, nakyslou chuť, velikost přes 1 cm a dobře se hodí pro pěstování a nahrazují použití brusinek.

Klikvy se zpracovávají v potravinářství jako čerstvé, sušené, v podobě marmelád a podobně. Na českém území jsou však chráněné, protože se vyskytují poměrně vzácně. Proto se používají plody pěstované, nejčastěji z dovozu. Příkladem je klikva velkoplodá (Vaccinium macrocarpon), pěstovaná v Severní Americe a klikva bahenní (Vaccinium oxycoccos), dovážená například z Polska. 

Sklízí se zaplavením u nás se pěstovat nesmí protože je chráněná

 

Brusinka 

Vaccinium vitis-idaea


Brusnice brusinka (Vaccinium vitis-idaea) je rostlina z čeledi vřesovcovitých. Plodem této rostliny je brusinka, která dala jméno celé rostlině. Jako další brusnice roste v kyselých, na minerály chudých půdách, konkrétně na svazích kopců a hor jehličnatých lesů, na vřesovištích i rašeliništích v mírném pásu severní polokoule.

Brusnice brusinka je plazivý keřík dorůstající do výšky 15–25 cm. Nadzemní stonek i rozvětvený oddenek má zdřevnatělý. Na zelených ojíněných větvičkách rostou 10–25 mm vejčité listy. Svrchní strana listu je zbarvena tmavozeleně leskne se, spodní strana je šedomodrá až šedozelená a matová. Listy mají postavení na stonku střídavé a vyskytují se celoročně. 

Brusinky se zpracovávají v potravinářství jako čerstvé, sušené, v podobě marmelád a podobně. Průmyslové se používají brusinky i jiné brusnice pěstované, nejčastěji z dovozu. Příkladem je klikva velkoplodá (Oxycoccus macrocarpus), pěstovaná v Severní Americe a klikva bahenní (Oxycoccus palustris), dovážená například z Polska, které vlastně ani nejsou botanicky pravými brusnicemi. Bobule klikvy má rovněž červenou barvu velikosti přes 1 cm a také se dobře hodí pro pěstování. Čeština často výrazem brusinky stejně jako angličtina cranberries nerozlišuje mezi brusnicí brusinkou, dalšími kyselými brusnicemi a zmíněnou klikvou; klikva se dá např. poznat, pokud je na štítku potravinářského výrobku.

Poze sbíráním v lese v pobaltských státech se pěstují

 

2.6. Brusnice borůvka

Vaccinium myrtillus


Borůvka je hustě rozvětvený, ale spíše nízký keřík (50 cm) s opadavými listy. Plodem brusnice borůvky jsou borůvky, černomodré bobule, v nichž nalezneme při podrobnějším zkoumání mnoho drobných semen. Dozrávají až od června do září, ale ve vyšších polohách vždy později. Barva plodů je dána voskovitým povrchem. 

Brusnice borůvka tvoří často velmi kompaktní porosty v některých typech lesů. Ve střední Evropě jsou to především horské smrčiny, acidofilní bory, acidofilní bučiny a některé typy acidofilních doubrav. Najdeme ji i v některých typech společenstev subalpínského stupně, jako dominantu v subalpínské brusnicové vegetaci as. Festuco supinae-Vaccinietum myrtilli a také např. v porostech kleče. Vyskytuje se i na pasekách a na světlinách, na vřesovištích a na rašeliništích. Preferuje půdy kyselé, málo výživné, humózní a nepříliš suché. 

Borůvky, modré plody brusnice borůvky malé asi jako hrášek je možno jíst samotné či je naložit nebo z nich udělat dort, knedlíky, buchty, koláč atd. Jsou sladké a silně barví na tmavě modro až fialovo, tedy jsou i kvalitním přírodním barvivem. Rovněž znatelně zpevňují stolici: po jejich požití je dobře tvarovaná, tvrdá a tmavá - zelenohnědá. Senzorickou hodnotou a obsahem cenných živin včetně zdraví prospěšných látek se řadí k našemu nejcennějšímu ovoci.




3. Druhy neobvyklé


Muchovník oválný

Amelanchier ovalis


Muchovník oválný (Amelanchier ovalis) je okolo 2 metrů vysoký opadavý keř, kvetoucí v letních měsících bílými květy. Je jediným druhem rodu muchovník, který pochází z Evropy, ostatní v Evropě rostoucí muchovníky jsou dovezené ze Severní Ameriky. Je dlouhodobě původním druhem na Slovensku, kde volně roste v Karpatech, ale ne v přírodě České republice. V Česku je považován za velmi řídce pěstovanou dřevinu, která do volné přírody dosud nezplaněla. Muchovník oválný je občas, coby okrasný keř, vysazován jako solitéra nebo v živých plotech. 

Jeho plody, obsahující hodně vitamínu C i B12 a flavonoid antokyan, jsou používané v lidovém léčitelství. Zralé malvice bývají také zpracovávané na želé, džemy, sušené ovoce, cukrovinky a dělá se z nich i víno. 


Kustovnice čínská

Lycium chinense


Opadavý keř s dlouze prutovitě převislými větvemi. Dorůstá do výšky 0,5–1 m. Plody se nazývají godži, stejně jako plody příbuzné kustovnice cizí (Lycium barbarum). Kustovnice zraje postupně, a proto je třeba ji i postupně sklízet. A to je finanční i personální problém.

V tradiční čínské medicíně se používají plody kustovnice čínské již po staletí. Oficiální drogou v Číně je však pouze kustovnice cizí. Je využívána zejména jako doplněk stravy nebo se připravuje v podobě čaje. Kromě plodů se využívají i listy, kůra a kořeny. 

Godži nabízené na trhu je v převažující míře nesprávně označováno jako plody kustovnice čínské, ale většina godži pěstovaného v Číně a vyváženého do zahraničí jsou plody kustovnice cizí, případně kulturních vyšlechtěných kultivarů získaných hybridizací kustovnice cizí s jinými druhy kustovnic. Godži jsou tedy plody stejné kustovnice, která roste běžně zdomácnělá i v teplejších oblastech České republiky.

V číně jako léčivá rostlina  plody ale expedují z kustovnice cizí

 U nás se kustovnice cizí používala nad sklepy na jižní moravě. Vypije všechnu vodu a je trnitá tak brání přístupu.



Zimolez kamčatský

Lonicera caeruela var. kamtchatica


Zimolez kamčatský (Lonicera caerulea var. kamtschatica) je listnatá opadavá dřevina z čeledi zimolezovité. Pro druh je také užíván vědecký název Lonicera kamtschatica. V českých zemích se mu říká kamčatská borůvka, jarní borůvky, zimolez jedlý či zimolez modrý. 

Opadavý keř, silně rozvětvený, dorůstající obvykle výšky jednoho až dvou metrů (max. 2,5 m). Listy jsou oválné, délky kolem 3 cm, eliptické nebo mírně vejčité. Květy jsou nenápadné, většinou žlutavé či žlutozelené a objevují se v březnu až dubnu. Již v květnu zrají plody – modré, modrofialové až černé ojíněné podlouhlé bobule. Šťáva silně barví. Koncem léta začíná shazovat listy a ukončuje růst. 

Zimolez kamčatský patří mezi nenáročné dřeviny. Roste na vlhkých, kyselých až neutrálních půdách, odolává i silným mrazům. Preferuje slunečné polohy, ale snese i polostín. Vhodné jsou živné půdy, ale snese běžné půdy. Vyžaduje dostatek vody, zvlášť v době tvorby plodů; vhodné je přihnojení.

Vydrží normální půdu, musí se přehnojovat N a hudně zavlažovat aby rostl jinak vegetuje jen na jaře.



 

4. Druhy špatně zpracovatelné nebo skladovatelné


Jeřáb oskeruše

Sorbus domestica  


Jeřáb oskeruše (Sorbus domestica), někdy uváděný jako oskoruše, nářečně oskoruša, je opadavý, listnatý ovocný strom dorůstající výšky až 15 m jako solitér nebo až 30 m v lese. V podmínkách České republiky se dožívá 300 až 500 let, v jižní Evropě až 600 let. V Česku je tato dřevina vzácná a vyskytuje se v Českém středohoří a na jihovýchodě Moravy. 

V našich podmínkách se oskeruše vyskytuje v dubovém a bukodubovém vegetačním stupni. Běžný výskyt je ve výškách od 160 do 500 m n. m. Oskeruše je sice teplomilná rostlina, na druhou stranu vzrostlé stromy jsou mrazuodolné (vydrží teploty do −30 °C), dává přednost prosvětleným suchým a málo vlhkým stanovištím, která jsou bohatá na živiny. Je odolná proti exhalacím a smogu.

Oskeruše začíná plodit ve věku 10 až 20 let. Plody většinou dozrávají a opadávají od srpna do listopadu. Množství ovoce je různé, v případě vzrostlého stromu se uvádí hodnoty od 300 do 1200 kg, přičemž platí, že solitérní stromy díky své velké koruně jsou na úrodu bohatší než stromy rostoucí v lese. Avšak úroda ovoce nebývá každoroční, některý rok se totiž neurodí nic. V souvislosti s neúrodou oskeruší se často traduje, že pokud je květ oskeruše ozářen bleskem, pak opadne a nedojde ke tvorbě plodu. Údajně byly spatřeny stromy, u kterých byly plody jen na jedné straně stromu, na druhé v důsledku ozáření květů bleskem nebyly plody žádné. Vysvětlením je tzv. střídavá plodnost velkých stromů, kdy strom částečně odpočívá a neplodí v celé koruně. Plodem oskeruše je malvice. Tvar plodů je různý, může být kulovitý, hruškovitý nebo i vejčitý. Barva žlutozelená až hnědozelená, na straně přivrácené ke slunci oranžová až červená. Váha plodu stromů v otevřené krajině v České republice 10 až 30 g, průměr plodu 2,5 až 4,0 cm. Plody lesních stromů jsou většinou menší jen 4–15 gr. V jižní Evropě mohou být plody větší, s průměrem až 5 cm a váhou přes 30 g (max 50 g.). 

Plody jsou sladké, šťavnaté a aromatické, ale pro konzumaci je vhodné je nechat uležet do té doby, než změknou a zhnědnou, tzv. zhniličkovatí. Dá se vypálit. 

 

Mirabelka nancyská

Prunus insititia


Je to ovocný strom, kultivar druhu slivoň z čeledi růžovitých. Je jednou ze starých osvědčených odrůd slivoní, odrůda je samosprašná a je dobrým opylovačem. Plody žluté, kulaté, aromatické, vhodné pro konzum i na zpracování. Zraje koncem srpna. Červené plody dřínu zvané dřínky jsou jedlé. Mají natrpklou sladkokyselou chuť a velký

Růst silný, plodnost raná, odrůda plodí hojně a pravidelně. Samosprašná odrůda, je dobrým opylovačem pro pozdně kvetoucí odrůdy. Dozrává v polovině srpna. 

Plody nejdou skladovat, a proto je úrodu nutné nechat vypálit. Sběr plodů je obtížný kvůli měkosti maličkých plodů a krátké době sklizně. Také obchod s alkoholem je nasycený a tedy obsazený. 


Podobně neskladovatelné ale destilovatelné jsou i další peckoviny.


 

Dřín obecný

Cornus mas


Dřín obecný je rozkladitý keř nebo strom dorůstající výšky až 7 metrů. Dřevo je velmi tvrdé. Kmen může mít u země průměr až 25 cm. 

Červené plody dřínu zvané dřínky jsou jedlé. Mají natrpklou sladkokyselou chuť a velký obsah vitamínu C. Jsou místně využívány jako ovoce, na výrobu zavařenin, sirupů, kompotů, džemů. Dříve se využívaly jako léčivo při trávicích poruchách. Z tvrdého dřeva dřínu se vyráběly tkací člunky. Ze semen se praží náhražka kávy. V lidovém léčitelství se používají plody, listy, ale zejména kůra. Z plodů se vyrábí slovenský alkoholický nápoj drienkovica (obvykle 52% nebo 53% alk. obj.).

Dřín obecný vyžaduje lehkou a teplou, neutrální nebo zásaditou půdu. Semena pro výsev je možno sbírat až do listopadu, po jejich vyčištění od dužiny a lehkém přesušení je třeba je ihned vysít. Na sucho uskladněné osivo přeléhá a potřebuje 18měsíční stratifikaci. Kultivary se očkují na podnož stejného druhu. 

Jeden z prvních kvetoucích keřů první včelí pastva lze roubovat na Jeřáb má velkou pecku a tenkou dužinu má tvrdé dřevo které se používalo na člunky do tkalcovských stavů



Morušovník bílý

Morus alba


Morušovník bílý (Morus alba) je menší opadavý strom vysoký přibližně 10–15 m. Morušovník bílý je krmnou rostlinou housenek nočního motýla bource morušového. Aby se z co možno nejmenší produkční plochy sklidilo co nejvíce listí, tak se stromy často sestřihují, čímž se hustě rozvětví. Chov housenek bource morušového pro výrobu hedvábí z kokonů je v Evropě prokázán od 16. století. Často se také vysazuje v parcích, zahradách, podél cest pro sladkokyselé plodenství. 

Celá rostlina kromě zralých plodů obsahuje toxické látky nebezpečné pro lidské zdraví. Konzumace nezralých plodů může podráždit žaludek. Latex vylučovaný rostlinou je dráždivý pro pokožku člověka. Pyl je vysoce alergenní a přispívá k senné rýmě. 

Lýko ze stromů bylo ve staré Číně používáno k tisku bankovek a pěstování morušovníků ve formě stromů bylo pod hrdelním trestem možné jenom na státních plantážích.


Morušovník černý

Morus nigra


Morušovník černý je opadavý strom dorůstající běžně výšky 10 m. Kůra je ojíněná a světle zelená v mládí, později světle hnědošedá, popraskaná. Listy jsou dlanité se zubatými okraji, zespodu plstnaté. Ochlupený řapík je odlišovacím znakem od jiných variant morušovníku. Kvete od května do června. Plody průběžně dozrávají a opadávají. Jsou malé tmavě fialové až černé peckovičky v 2-4 cm dlouhých souplodích, se sladkou chutí a jemnou vůní.

Morušovník se pěstuje jako okrasný strom. Pěstuje se také jako ovocný strom. Plody jsou velmi chutné a konzumují se buď čerstvé, nebo se z nich připravují zavařeniny nebo vína. Černá moruše je však teplomilnější než moruše bílá a daří se jí spíš ve Středomoří nebo ve vinařských oblastech.



Černý bez

Sambucus nigra


Bez černý (Sambucus nigra) je listnatý keř, který má široké využití v léčitelství, farmacii i potravinářství. Keř nebo malý strom dorůstající do výšky 3 – 7 m, při ideálních podmínkách až 10 metrů. Čerstvé plody bezu černého mají projímavé účinky; sušením nebo tepelným zpracováním se tato vlastnost ztrácí.  

V potravinářství se používají především bobule – bezinky. Šťáva lisovaná z plodů se používá jako potravinářské barvivo. Pecek zbavená dřeň jako náhražka dražšího ovoce především do směsí. Nezastupitelnou úlohu mají i při výrobě likérů. Pro tyto účely se bezinky částečně vykupují i pěstují.

V domácí kuchyni – květenství je možné máčet v těstíčku a smažit podobně jako květák – pochutina se nazývá kosmatice. Z květů se dá připravit bezová šťáva nebo kvašením osvěžující limonáda. Je možné z nich vyrobit i sirup. Ze sušených léčivý čaj. Z bezinek se vyrábí sirup, marmeláda, likéry i víno. Bezové víno má výbornou chuť a vůni. Je též využíváno jako chuťové korigens.

Ve farmacii – moderní farmaceutický průmysl má zájem hlavně o květy. Pro tyto účely se sušené květy vykupují. Květy se sbírají za suchého počasí nejlépe před jejich úplným rozvitím. Suší se co možná nejrychleji ve stínu a ukládají se v suchu, aby nezhnědly.

V lidovém léčitelství - všechny části rostliny mají léčivé účinky. Sbírá se květ, list, bobule a kůra, a to v červnu a červenci, bobule v říjnu a listopadu.



5. Druhy, které nelze dobře sklízet


Rakytník řešetlákový

Hippophae rhamnoides


Rakytník řešetlákový se přirozeně vyskytuje v Eurasii. Je to opadavá dřevina tvořící keře nebo malé stromy s nažloutlými květy a oranžovými plody. Plody jsou peckovice 5–10 mm velká a přibližně 3–5 mm široká žluté, oranžové až červené barvy. Plody vyrůstají s krátkou stopkou stěsnané na větévkách. Mají někdy kulovitý ale často elipsoidní až vejčitý tvar. Olejovitá dužina má oranžovou barvu. Chuť je od kyselé přes hořkou až nasládlou. Plody zrají od srpna do září a vydrží dlouho do zimy. 

Rakytník je využíván právě pro vitamíny obsažené v dužině jeho plodů. Plody se bohužel špatně sklízejí. Jsou poměrně malé a visí na krátkých stopkách. Doporučuje se proto spíše soukromé pěstování. Nejlehčí a osvědčenou metodou sklízení je zmrazování plodů. V době, kdy byl rakytník nejvíce využíván na Sibiři, se tato metoda praktikovala v přírodních podmínkách. Rakytník se i s plody nechal ladem a vzhledem k místnímu podnebí plody příchodem zimy zmrzly. Následně se plody z rakytníku sklepaly do pytlů umístěných pod ním a ihned se zpracovaly. V našich podmínkách je tato metoda hůře uskutečnitelná. Během sklizně se ostřihávají větve, na kterých jsou plody ve snopečcích. Je možné odstřihnout maximálně 30% rostliny, když se tato hranice přesáhne může dojít k radikálnímu zásahu do jejího životního cyklu. Následuje zmražení větví, v mrazácích pro to určených, na teplotu −18 °C. Poté se plody setřepou a zpracují. 

Rostliny má velké kolcové trny, a proto s ní nejde prakticky manipulovat.



6. Ořechy


Líska obecná

Corylus avellana


Líska je rozložitý keř vysoký obvykle 3–4 m, ale může dorůstat až 8 m. Koruna může dosahovat až 10 m v průměru. Často se vysazuje zejména pro své hospodářské využití, ale i pro okrasu. Existuje několik kultivarů, které se množí řízkováním nebo roubováním. Snáší i znečištěnější ovzduší. Hlavním využitím lísky jsou její plody. Obsahují kolem 60 % tuků a až 20 % cukrů. Používají se v potravinářství hlavně při výrobě čokolád a dalších cukrovinek. Olej z lisování oříšků se kromě potravinářství používá i v kosmetice a malířství. Většina v obchodní síti prodávaných ořechů však pochází z příbuzné lísky největší (Corylus maxima), jejich největším světovým producentem je černomořský region v Turecku.

Problémem pěstování je lalokonosec lískový, který způsobuje červivost. 

Obrovský keř, oříšky červiví. V Turecku jsou obrovské plantáže a mají 2 pomocníky slepice ketré vyhrabou a sezobou všechny škůdce, a děti které posbírají oříšky.



Kaštan jedlý

Castanea sativa


Kaštanovník setý dorůstá výšky 20–25 m a má širokou vejčitou korunu. Tloušťka jeho kmene někdy přesahuje až 2 m. Dožívá se věku 500 až 600 let, ve střední Evropě kolem 200 let, v západní Asii se může dožít až 1000 let. 

Plod je známá pochoutka po celé Evropě. Obvykle se tepelně upravují naříznutím na špičce do kříže a krátkým opečením na horké plotně, ale mohou se i rozemlít a vzniklá mouka slouží k přípravě pečených zákusků. 

Hlavní sklizeň jedlých kaštanů probíhá v říjnu. Sběr plodů kaštanovníku se provádí ručně. Nejmenší plody poslouží jako surovina pro mletí kaštanové mouky. Velké a střední plody se dále zpracovávají, případně jsou po tepelné úpravě konzumovány. Pro odstranění parazitů uvnitř plodů se kaštany máčí v 50 °C vodě a následně ochladí. Tímto procesem se také prodlužuje jejich trvanlivost. Dnes se tedy nemusí skladovat pouze sušené plody.



7. Staré odrůdy


Jabloň domácí

Malus domestika


Strýmka (Malus domestica 'Strýmka') je ovocný strom, kultivar druhu jabloň domácí z čeledi růžovitých. Plody jsou řazeny mezi odrůdy zimních jablek. Je to snad v ČR nejpozdnější a nejotužilejší jablko. Sklízí se v říjnu, co nejpozději. Konzumní zralost je uvažována od února, plody vydrží do května, podle některých zdrojů vydrží i do podzimu. Odrůda je považována za rezistentní vůči některým chorobám, odrůdu lze pěstovat bez chemické ochrany. Odrůda je pro svou chuť a skladovatelnost legendou. Celkově nenáročná odrůda. Bývá nazývána též „Kyseláče“.

   


Panenské české (Malus domestica 'Panenské české') je ovocný strom, kultivar druhu jabloň domácí z čeledi růžovitých. Plody jsou řazeny mezi odrůdy zimních jablek, sklízí se v září, dozrává v listopadu, skladovatelné jsou do března i déle. Odrůda je považována za rezistentní vůči některým chorobám, odrůdu lze pěstovat bez chemické ochrany. Vhodná pro vysokokmeny. Zatímco 'Panenské české' je pojmenování konkrétní odrůdy, znamená pojem „panenské jablíčko“, se kterým se můžeme setkat zejména ve starší beletrii, lidové označení pro různá menší výrazně červená jablka.


Hrušeň obecná

Pyrus communis

Stará zimní odrůda se středními šťavnatými plody. Slupka drsná, tuhá, rzivá, dužnina žlutobílá až narůžovělá, chuť sladká, kořenitá. 



8. Neobvyklé tvary

Sloupcovité tvary a spur typy

Přirozeně sloupovité jsou pouze jabloně. Ostatní byly poze pinzírované a reklama neodpovídala skutečnosti. Po vysazení do volné půdy vyroste normální strom a i v nádobě se musí pinzírovat aby nerozkošatil.


 

9. tropické ovoce

Banánovník

Musa bananum


je rod bylin z čeledi banánovníkovitých (Musaceae). Zahrnuje jak zakrslé druhy, velké jen několik desítek centimetrů, tak zástupce náležící k nejvyšším bylinám světa (až 16 metrů). Plody banánovníků, banány, jsou žádané zboží, kvůli kterému byli rozliční zástupci rodu Musa zkulturněni a různě šlechtěni. Kromě v Česku velmi dobře známých měkkých a sladkých odrůd banánů sem patří i příbuzné škrobovité banány na vaření, nazývané plantainy (nebo počeštěně plantejny).

Banány rostou v trsech, které mohou dosahovat hmotnosti až 60 kg. V roce 2003 se ve světě sklidilo přes 70 milionů tun sladkých banánů, z čehož 15 milionů bylo exportováno na světové trhy. Banánů na vaření bylo sklizeno v roce 2004 přes 32 miliónů tun, byly však z 97 % spotřebovány v zemi původu. Největšími exportéry banánů jsou Ekvádor, Kostarika, Kolumbie a Filipíny.

V Jihovýchodní Asii se počátkem 21. století masově šíří tzv. panamská nemoc způsobená houbou Fusarium. Je to mj. způsobeno tím, že se pěstuje výhradně genotyp odrůdy Cavendish. Rostliny jsou stříkány až 40× do roka, místo aby byla dána přednost vývoji odolné transgenní odrůdy. Na banánovníku trvale přežívá (symbióza?) bakteriální hnědá hniloba (Ralstonia solanacearum), která způsobuje hnědé skvrny na plodech. Urychluje rozklad odumřelých pletiv (transport živin) i rozklad plodů (transport semen a živin), agresivně napadá mladé rostliny mnoha jiných rostlinných druhů v okolí. 

U násse pěstuje jen ve skenících venku přezimuje v podzemních orgánech pouze Musa basju



Datlovník pravý 

Phoenix dactylifera


je druh palmy známé a hojně pěstované především pro datle, které se konzumují čerstvé i sušené, nebo se používají k přípravě různých nápojů a pokrmů. V češtině se druh nazývá též datlovník obecný či lidově palma datlová. Protože jej lidé po tisíciletí pěstují, není snadné určit jeho původní areál přirozeného výskytu. 

Datlovník pravý patří k nejstarším pěstovaným rostlinám, zmiňuje se už v mezopotámských archivech a v Bibli, archeologické výzkumy dokládají záměrné pěstování už v mladší době kamenné (cca 6 tisíc let př. n. l.). Díky takto dlouhodobému úmyslnému šíření a vysazování člověkem už není možné přesně určit původní areál jeho přirozeného výskytu, předpokládá se, že původně mohl růst v poušťních oázách Severní Afriky, okolo Perského zálivu či v Mezopotámii.

Obvykle jde o středně velký strom dorůstající výšky 15–25 metrů, s rozpětím koruny 6–10 metrů. Jelikož jde o jednoděložnou rostlinu, jeho dřevo nemá letokruhy. Listy jsou zpeřené, 3–5 metrů dlouhé, s trny na řapíku a průměrně s asi 150 lístky. Květy jsou jednopohlavní a trojčetné ve velkých hroznech, plody jsou peckovice. Jedna rostlina může vyrůst jako jeden samostatný kmen, nebo jako shluk několika kmenů se společnými kořeny. Rostlina je dvoudomá.

Datlovník pravý je pěstován především pro datle, které odedávna tvoří významnou složku potravy především v arabských zemích, kde se konzumují čerstvé i sušené, nebo se používají jako surovina pro přípravu složitějších jídel.

Datle jsou tmavě hnědé oválné plody (peckovice), 3 až 7 cm dlouhé a 2 až 3 cm široké. Obsahují až 70 % sacharidů, které jsou zastoupeny v podobě přírodních cukrů, a mají malý obsah vody. Jsou bohatým a významným zdrojem draslíku, chlóru, železa a vitamínů B. V čerstvém stavu obsahují i významné množství vitamínu C, který se ale sušením ztrácí. Datle jsou především okamžitý zdroj energie a často se uvádí, že ze všech druhů ovoce mají nejvyšší energetickou hodnotu, takže se jim někdy přezdívá „přírodní palivo“. Sportovci by je tedy měli konzumovat jak před výkonem, tak během a po výkonu. Použít je ovšem lze před jakoukoli fyzickou aktivitou, tedy např. při výletech. Datlová semena jsou zdrojem datlového oleje

Rostou v subtropech ale u nás nepřežívají. Základní ovoce v jižním středomoří plodí v hroznech. Jsou dnvoudomé. Plodí na vysokých rostlinách . u nás plodu docílit nelze používají se pouze jako okrasné pokojovky.


Chlebovník obecný 

Artocarpus altilis


je rod vyšších dvouděložných rostlin z čeledi morušovníkovité (Moraceae). Jsou to stromy se střídavými listy a velkými dužnatými plodenstvími, rostoucí v Asii a Tichomoří. Některé druhy poskytují ovoce.

Chlebovníky jsou jednodomé stálezelené nebo řidčeji opadavé stromy se střídavými jednoduchými listy s palisty. Při poranění roní bílý latex. Listy jsou střídavé ve šroubovici nebo dvouřadě rozložené. Čepel listů je celistvá nebo zpeřeně členěná, výjimečně zpeřená, kožovitá, celokrajná. Květenství jsou hlávkovitá, mnohokvětá, jednopohlavná, u některých druhů se vyvíjejí na hlavních větvích a kmenech (kauliflorie). Samčí květy jsou navzájem nesrostlé, obsahují jedinou tyčinku a jsou podepřeny listeny. Samičí květy jsou alespoň částečně srostlé a vyvíjejí se v masivní dužnaté plodenství.

Některé druhy chlebovníku poskytují ovoce. Nejčastěji se v tropech pěstuje chlebovník obecný neboli bredfrut a chlebovník různolistý neboli džekfrut. Místně se pěstují i některé další druhy, jako je chlebovník celokrajný (Artocarpus integer), chlebovník vonný (A. odoratissimus), Artocarpus rigidus, Artocarpus chaplasha, Artocarpus nitidus a Artocarpus camansi. Mimo dužniny jsou jedlá i pražená semena, např. chlebovníku obecného. Jedlé jsou i plody čínského chlebovníku Artocarpus tonkinensis. Mimo plodů poskytují některé druhy chlebovníků ceněné dřevo. 


 



 

Dle prezentace a zvukového záznamu zpracoval JP