Všebořice (Schoebritz) - 249 m n. m. Stará obec Všebořice - nyní městská čtvrť - leží na severním výběžku a na patě Střižovického kopce. Byla to slovanská okrouhlice založená někdy v polovině 12. století. Písemná zmínka je z roku 1352 s tvrzí a kostelem pod názvem Wsseborzicz. Byl odvozen od mužského osobního jména Všebor - ves lidí Všeborových, Všebořiců. Všebořice byly před rokem 1248 v držení Riesenburských (hrad Osek - Riesenburg). V roce 1335 je postupně držel Štěpán, Slavata, Jan a Václav jmenovaní "de Wsseboricz". Později se také uváděl název Schobrowitze. Ke Všebořicím náležela přechodně tvrz a vesnice Bukov, ale od roku 1363 byla samostatná. Všebořické zboží tvořilo kolem roku 1400 statek - panský dvůr s tvrzí a 4 zemědělské usedlosti. Roku 1401 bylo zvětšeno o Strážky a Žďárek, 1429 přibyla ještě Dělouš, Kamenice, Podhoří a  Roudníky. V roce 1526 koupil celé zboží Jan z Lungwitz a  Jílového spolu s Chuděrovem od Glaců ze Starého Dvora a na Klíši. Jan Glac byl písařem menších desek zemských a známe ho z mnoha pří a sporů mezi městem Ústím, Knínicemi a dalšími obcemi. Synové Jana z Lungwitz si panství rozdělili, ale další majitel, Wolf Soldan ze Steinbachu (Štampachu u Chebu), který se oženil 1579 s Margaretou z Lungwitz na Chuděrově, panství opět spojil a rozmnožil. Roku 1579 přikoupil od císaře Rudolfa II. Knínice, Slavošov a Zadní Telnici, 1587 Větrov a Habartice. To byly časy velkého lesku Všebořic. Wolf také nechal postavit kolem roku 1590 renesanční obdélníkový patrový zámek, uprostřed s polokruhovým portálem s bočními sedátky v nikách s mušlemi, přístupný po vnějším bočním schodišti. V roce 1603 paní Margareta zemřela. Na její památku věnoval kostelu roku 1604 zvon. Spolu se starším zvonem z roku 1564 byl dán 1942 na válečné účely. Druhý sňatek Wolfa Soldana se odbýval roku 1608. Vzal si Annu Marii ze Salhausenu na Svádově. Když v roce 1609 zemřel, nechal jeho syn Hanuš Albert Steinbach ze Všebořic a na Chuděrově, dědic panství, zřídit oběma rodičům pěkný náhrobek ve Všebořickém kostele. Po přestavbě kostela byl přenesen na vnější zeď. Opodál najdete náhrobek i tohoto syna Hanuše (Jana) Alberta. Před bitvou na Bílé hoře byla ve Všebořicích tvrz s poplužním dvorem, pivovar, ovčín, vinice, chmelnice a 14 usedlostí. Majitelé střídavě sídlili na tvrzi v Bukově nebo ve Všebořicích. Stále byl majitelem rod Steinbachů ze Všebořic a Bukova. Po roce 1620 jim byl majetek zkonfiskován a přešel v držení Kelblů z Geisingu. Roku 1640 byl pánem panství svobodný pán Alexandr Regnier z Bleileben na Soběchlebech. Tehdy byly k Všebořicím připojeny vsi Habrovice, Bánov a znovu Bukov. Všebořický zámek byl soustavně předěláván, ale stále obydlen. V roce 1654 se uvádí 1 sedlák a 13 chalupníků východně od panského sídla. Po vdově Anně Marii Regnierové dědí panství 1665 Maxmilián Václav z Martinic. Pak se panství dostává do držení rodu z Althanu (1667) a vdovským věnem je 1677 získávají majitelé krásnobřezenského (tehdy březnického) panství hrabata Cavriani.
Všebořice celá staletí trpěly pohromami jako město Ústí n. L. Ve třicetileté válce s mnoha vojenskými průtahy a stoupajícím útlakem rostla nespokojenost lidu. Na celém panství vypukla v roce 1680 vzpoura, která musela být vojensky potlačena. Pěti jezdeckým eskadronám a jedné setnině pěchoty velel generál Harant. Čtyři vůdci povstání byli pro výstrahu v Ústí n. L. pověšeni. Když obec Všebořice dostala od konsistoře v Litoměřicích povolení ke zbourání starého kostela a ke stavbě nového, dodal tehdejší majitel panství hrabě Ludvík Richard Cavriani z Krásného Března cihly a dříví a nechal si zaplatit jen polovinu. Tehdy byl správcem panství Jan František Fock a farářem ve Skoroticích, kam byly Všebořice přifařeny, Matyáš Fock. Zachovaly se účty ze stavby i úprav, za malby a řemeslnické práce, za materiál dopravovaný někdy z velké dálky, i jména řemeslníků. Psal se rok 1694, když byl raně barokní kostel sv. Mikuláše s křížovou klenbou zhruba dokončen. Věž byla dostavěna 1698, kostelní lavice dodány 1702. Ve stejném roce byla dokončena i barokní hřbitovní brána. Postupně se pořizovala zpovědnice, hlavní oltář s obrazem sv. Mikuláše a sochami sv. Václava a Prokopa i boční oltář s Janem Nepomuckým a dřevěnou sochou světce. Bohužel, i tehdy se šetřilo ničením, a tak některé náhrobní kameny ze staré stavby byly použity při stavbě kostela nového. Jeden z nich například tvoří římsu v okně za bývalým prostorem pro varhany. Na varhany se Všebořice zmohly až roku 1720. (Další velká přestavba kostela byla provedena až v roce 1858.) Panský dvůr z počátku 18. století byl patrový s obytnou a hospodářskou částí, obdélníkový o nestejné půdorysné šíři. V obytné části při silnici byl vjezd do dvora, sklenutý valenou klenbou s lunetami. Přízemní obytné části byly sklenuty plackami s valenou klenbou. V roce 1717 byla dostavěna na hřbitově za kostelem márnice. Byla barokní, na lichoběžníkovém půdorysu, zděná s valbovou střechou, v bocích voluty. Štítový nástavec byl sestaven z rámců rozebraných renesančních epitafů. Byla zničena v naší době. Roku 1718 přechází všebořické panství koupí od purkrabího Matyáše Františka Sieche na hraběte Felixe Kinského (původně Vchynského ze Vchynic u Lovosic). Od něho získala majetek 1725 hrabata Hartigova, která přikoupením Krásného Března (Březnice) 1754 obě panství spojila. Toto spojení trvalo až do roku 1865. V roce 1726 se ve Všebořicích narodil malíř Josef Ignác Netter. Umělci narození na Ústecku většinou odcházeli na školení do Prahy či jinam a už se do svého rodiště nevraceli. Dílo J. I. Nettera bylo zapomenuto. Roku 1739 byly pořízeny nové varhany se 6 rejstříky od chabařovického varhanáře Jana Standfnese za 25 zlatých. V roce 1740 se náhodou v okolí Všebořic přišlo na hnědé uhlí. Těžba se rychle rozšiřovala. Až do poloviny 19. století zde bylo sídlo horního ředitelství. V té době feudálové výhodně prodávali svá pole. Už začal být znát i vliv průmyslového rozmachu blízkého města Ústí. Panství Všebořice a Březnice byla nějakou dobu také majetkem hraběte Adolfa Ledeboura (zakladatele vsi Adolfova v Krušných horách a zámečku při nakléřovské silnici, z toho zbyla do našich dnů jen kaple).
 

Tehdejší majitel panství Všebořice a Březnice (Kr. Březno), hrabě Adolf Ledebour se rovněž zapojil do dolování. Kolem Všebořic byly doly Albín, Ferdinand, JanNepomuk, Antonín, František, Klemens, Terezie, Engelbert… Pro špatnou kvalitu uhlí (kapucínek) bylo postupně od těžby upuštěno a těžní jámy zanikly. S jejich pozůstatky se běžně zaměstnanci pozdějšího dolu Gustav II (Ant. Zápotocký) setkávali při těžbě. V roce 1787 měly Všebořice 22 usedlosti, 1830 žili ve 46 domech 274 obyvatelé. Roku 1890 jsou zapsány 982 domy. Obyvatelstvo se postupně měnilo ze zemědělců na tovární dělníky ústeckých závodů. V 19. století rostla také výstavba nových Všebořic kolem staré císařské silnice z roku 1817 (horní část Masarykovy třídy). V okolí Všebořic se zachovaly staré slovanské názvy, značené i na mapách, jako Popluží a Habřina. V roce 1871 byla postavena dvoutřídní škola, předtím chodily děti do Skorotic.

Od roku 1908 byl pivovar a panský dvůr v držení Rudolfa Kny z Ústí n. L. a dr. Karla Porche z Mostu. Pivovar ze 16. století vařil pivo až do roku 1935, kdy bylo právo várečné zrušeno. Od roku 1912 přijížděla po hlavní třídě elektrická dráha č. 1 do Telnice, také důlní vozíky z Dělouše do elektrárny ve městě. U stanice "Kasárna" byl od roku 1945 internační tábor, který byl později přemístěn na Skřivánek. V letech 1946 - 47 tam byly ubytovány řecké děti. Skautky jim tam nosily hračky a oblečení.
V roce 1944 se ve Všebořicích uváděly 144 domy s 820 obyvateli. Traduje se, že  zvláštností Všebořic bylo, že  za pěkného počasí bylo možno ze Střižovického kopce vidět kolem 50 osad našeho okresu včetně krásného panorama Krušných hor. Podle nového zákona z roku 1960 o územním členění státu se k 1. 1. 1963 přičlenila obec Všebořice k Ústí n. L. Tehdy měla 1 182 obyvatele. V té době probíhající panelová výstavba zcela smazala někdejší přirozené hranice mezi Bukovem a Všebořicemi, jejichž dějiny se v minulosti tolik prolínaly. Odložme letopočty a majitele panství a pojďme si ve skutečnosti projít, co nám z té historie zůstalo. Začneme ve Všebořické ulici při první podchodové lávce od města se stanicí MHD. Podle velkého sklenářství zahneme doleva a jme v ulici Pod Vodojemem. To už jsou pravé Všebořice. Kráčíme ulicí, která se dříve nazývala Hluboká cesta či Úvoz (Hohlen Wege) - podle svého vzhledu. První pozdrav historie uvidíme vlevo za novým hustým plotem domu č. 37. Je to socha sv. Prokopa, barok před polovinou 18. století. Přicházíme ke kostelu sv. Mikuláše. Už jsme si o něm říkali. Naposledy se v něm sloužila mše někdy v roce 1960. Pak tam bylo skladiště Mototechny, ještě později kandidát na zboření. Z vnitřního zařízení zbyla kamenná kazatelna. Kostel se opravuje - konečně. Letopočet 1702 na hřbitovní bráně je ještě čitelný. U kostela jsme v srdci starých Všebořic. Zůstalo několik prastarých lip. V domečku na dětském hřišti je schovaná někdejší obecní kamenná studna 90 metrů hluboká. Dnešní vodní nádrž je v místě obecního rybníka, na jehož břehu stával zámeček z roku 1590. Byl užíván Státním statkem do 70. let 20. století. Pak ustoupil panelové výstavbě. Při silnici směrem na Střižovice je bývalý pivovar i panský dvůr. Traduje se, že kamenné chodby spojovaly zámeček se zámkem Chlumec. Při bagrování na dole A. Zápotockého byly takové chodby několikrát přerušeny a zasypány. Na křižovatce ulice Plynárenská a Masarykovy třídy stojí kamenný křížek z 1. poloviny 19. století. U nového sídla hasičů je poslední připomínka všebořické historie - Boží muka, pilíř na hranolovém soklu zakončený čtyřbokou kapličkou s výklenky. Kdysi tam bývaly podobizny svatých malované na plechu. Stavba je z roku 1676. Poděkování patří stavbařům, že památku zachovali. 

 

Internační a nápravný tábor.

Po skončení druhé světové války zde vznikl internační tábor pro německé obyvatelstvo, které mělo být odsunuto. První záznamy pochází z června roku 1945, kdy zde bylo 296 lidí. Nejdříve sem byli posíláni lidé neorganizovaně, až později se zavedl systém. Internováni byli lidé domnělé německé národnosti například za spolupráci s předchozí správou, veřejné hajlování, "šmelinu" ale i například návštěvu kina či hlučné chování. Kromě Němců se zde však nacházeli i příslušníci jiných národností například Rumuni, Jugoslávci nebo i jeden Švýcar. Kvůli zmatkům s národností dokonce několikrát byla správa tábora dotazována, zda se zde nenachází i sovětští občané. Dohromady bylo zatčeno přes 5 500 lidí. V táboře byly hrůzné podmínky příliš nelišící se od podmínek v zajateckém táboře, který zde byl za války. Až zásahem z nejvyšších státních pozic a nátlakem mezinárodních organizací se zlepšily. Do konce roku 1945 zde zemřelo 286 osob vlivem podvýživy, ubitím, zastřelením nebo vlivem epidemie tyfu a úplavice na konci roku.

Prostory tábora byly využity i po úplném vysídlení německého obyvatelstva v roce 1948. Byl zde zřízen tábor pro "podvratné živly" nově směřující republiky, výhradně pro muže. O zařazení do tábora nerozhodoval soud nýbrž soudní komise okresního národního výboru v Ústí. Ten poté vylepoval listy se jmény vězněných nazvané "Pranýř" po ústeckých ulicích. O rok později tábor spravoval krajský národní výbor, avšak podmínky se nijak nezměnily, k zadržení stačilo rozhodnutí příslušníka státní bezpečnosti či komunistického funkcionáře. Vězni pracovali v uhelném dole 5. května v Trmicích, kam jezdily speciálně upravenou tramvají. Tábor fungoval až do roku 1951.

 

 Začátkem 20. století.

Všebořicemi začala projíždět tramvaj číslo 1 na trati do Telnice. Až do roku 1935 zde také fungoval pivovar. Od obsazení říší byla obec spojena s městem Ústí nad Labem podobně jako řada dalších. Po válce opět nabyla samostatnost až do roku 1963, kdy byly Všebořice definitivně připojeny a tehdy novým bukovským sídlištěm i stavebně propojeny se zbytkem města. Zároveň od 50. let probíhala výstavba nejdříve v ulici Hornické domy v počtu 152 bytů a později v 80. letech celé menší sídliště s 1 234 byty. Autory tohoto celku jsou Jiří Fojt a Jaroslav Franěk, kteří se podíleli i na centru občanské vybavenosti ve Všebořické. V této době byl zlikvidován renesanční zámek, který mohl být následován tou dobou značně chátrajícím kostelem. Po revoluci se počítalo s celkovým rozvojem Všebořic, byly vypracovány plány zástavby, ale postaveno bylo nakonec pouze několik různě velkých obchodů.

 

 

Další fotografie Všebořic

foto:Restaurace 1912