V roce 2017 slaví Český zahrádkářský svaz 60. výročí své novodobé existence. Dne 26. března 1957 schválilo ministerstvo vnitra nové stanovy Československého svazu zahrádkářů a ovocnářů (později název upraven na Český zahrádkářský svaz), který navázal na původní Jednotu zahrádkářů. Dne 29. září 1957 byl svolán I. ustavující sjezd Československého svazu zahrádkářů a ovocnářů do Prahy, čímž se začala psát novodobá historie Českého zahrádkářského svazu.

Počátky zahrádkaření
Češi mají skutečně silný a specifický vztah k zahrádkaření, a to i ve vztahu k okolním zemím.
Kořeny zahrádkaření můžeme hledat již v době průmyslové revoluce, kdy se lidé stěhovali z vesnic do měst. Ve 2. polovině 19. století se drobní pěstitelé začali díky volnější atmosféře ve společnosti sdružovat do řady spolků a založili mj. tradici četných velkolepých zahrádkářských výstav.
Hluboká hospodářská krize ve 30. letech byla pro mnohé nezaměstnané i dělníky doslova bojem o přežití a výpěstky ze zahrádky tak byly nejen vítaným zpestřením jídelníčku, ale mnohdy jediným jídlem těchto lidí. Neutěšenou sociální situaci dělníků si uvědomovali i osvícení továrníci. Za vůbec první skutečnou zahrádkovou nájemní osadu v ČR lze považovat soubor zahrádek s poetickým názvem „Sluneční ostrov zdraví“, který v roce 1906 na ploše tří hektarů založil osvícený varnsdorfský továrník Moritz Schnitzer. Zajímavé je, že oněch 66 zahrádek zde zůstalo dodnes.

Zahrádky za socialismu
Skutečným fenoménem se stalo zahrádkaření v době socialismu, kdy přestavovalo jednu z mála aktivit povolených a podporovaných režimem. Pro řadu lidí to rovněž byla, kvůli nemožnosti vycestovat, jediná možnost relaxace i rekreace. Po roce 1989 se s otevřením hranic a pestrou nabídkou dalších aktivit samozřejmě zájem o organizované zahrádkaření výrazně snížil. Zatímco před rokem 1989 bylo v Českém zahrádkářském svazu organizováno téměř půl miliónu lidí, nyní se tento počet pohybuje kolem 140.000.
Jakkoli je období totality vnímáno negativně, mělo i jeden pozitivní vedlejší efekt. V době, kdy bylo v obchodech těžké sehnat potřebné zboží, si lidé vypěstovali mimořádnou schopnost improvizace. I proto jsou dnes Češi na pracovním trhu v zahraničí tak žádaní. Dokáží si poradit téměř se vším.

Fenomén zahrádkaření
Zahrádka byla pro statisíce lidí za paneláků jediným útočištěm, kde se mohli scházet v uvolněném duchu s rodinou a přáteli, měli pocit, že mají kousek něčeho vlastního, byly to ostrůvky dočasné svobody a úniku ze šedé reality. K tomu se samozřejmě přidala radost z výpěstků. V posledních letech jsme svědky toho, že euforie z nových možností, které se nabídly po roce 1989, opadá. Lidé jsou zasyceni technikou, jejíž vývoj už ani nedokáží sledovat, rozvádí se každé druhé manželství, klesá fyzická zdatnost dětí. Stejně jako v šedých 60. až 80. letech se mnoho lidí stává součástí systému, který je neuspokojuje, nevyvolává v nich radost, ani je nenaplňuje. Lidé se proto znovu vrací k tomu, co třeba zažili jako děti. Přemýšlejí více o tom, co jí. Zjišťují, že život na zahrádce je naplňuje a přináší skutečně viditelné výsledky jejich úsilí. Stejně jako v době totality, jsou zahrádky únikem z reality a návratem ke kořenům.

Vlastnictví zahrádek
Existují dva základní druhy organizace zahrádkářské činnosti. Osady, které jsou organizované v Českém zahrádkářském svazu a nečlenské osady. Podstatné je ale vlastnictví pozemků. Většina půdy pod zahrádkářskými koloniemi je v majetku obcí a zahrádkáři zde platí nájmy. Některé pozemky se vrátily restituentům, v poslední době církvím. Často bohužel nájmy dosahují nereálných výšek. Poměrně běžně zahrádkáři platí například v Praze nájem 11 Kč za metr čtverečný, což je 110.000 Kč ročně za hektar. Za tržní nájem zemědělské půdy v ČR se přitom platí 1000 až 4000 Kč za hektar. Zahrádkáři jsou však vázání k jednomu pozemku, ke své chatičce a nemohou jako třeba zemědělci jen tak odejít na „jiné pole“ a využívat tak výhod tržního prostředí. Pokud chtějí zahrádkáři zůstat, musí cenu akceptovat. Na řadě míst již byli zahrádkáři nuceni s těžkým srdcem své zahrádky opustit. Na náhradu nyní nemají nárok, ani když pozemky patří obci. Tento stav by měl řešit zahrádkářský zákon, vetovaný v roce 2010 prezidentem Václavem Klausem. Ochranu zahrádkářské činnosti jsme se pokusili prosadit znovu, bohužel návrh nového zahrádkářského zákona byl poslaneckou sněmovnou vrácen k přepracování koncem roku 2016.

Nástup nové generace
Našimi členy jsou většinou lidé, kteří začínali zahrádkařit v 60. a 70. letech minulého století. Často však mají tito šedesátníci i sedmdesátníci více energie a elánu než mladší ročníky. Kvůli společenskému vývoji počátkem 90, let, kdy Češi objevili nové možnosti realizace a na zahrádky tak trošku pozapomněli, nám chybí celá jedna generace. Setkáváme se proto s obrovským zájmem mladé generace, která navazuje na práci svých dědů a babiček.

Nové trendy
Velký boom v České republice zaznamenávají tzv. komunitní zahrady, byť tento nový trend k nám přišel s poměrně velkým odstupem od západoevropských zemí. Více než potřeba samozásobit se vlastním ovocem či zeleninou je to jakýsi vzdor současné době, snaha znovuobnovit komunity v centrech měst a vdechnout jim nový život a smysl. Nesmíme samozřejmě zapomínat na to, že lidé stále více pátrají po původu potravin v obchodech. Začali dávat přednost tuzemským potravinám. Obrazně řečeno opouští své dlouholeté zvyky. Jsou častěji ochotní opustit pohodlí nákupních center a najít si svého pěstitele. Zjišťují, že české jablko chutná podstatně lépe, než to dovozové. Možná o něco hůře vypadá, ale není zatíženo četnými dávkami postřiků a nemusí se na pulty obchodů trmácet tisíce kilometrů, dokonce napříč kontinenty.
Rovněž rostoucí zájem o pěstování domácí zeleniny a bylinek jednoznačně souvisí s celkovou změnou životního stylu Čechů. Lidé si více hlídají svůj jídelníček, volí lehká, spíše zeleninová jídla; věnují se sportu. Zájem o bylinkové zahrádky nepochybně podnítily i četné kulinářských pořady, které učí Čechy využívat bylinek ke zpestření jídelníčku.

Čeští zahrádkáři prospívají celé společnosti
Smyslem Českého zahrádkářského svazu není pouze hájení zájmů členů ČZS, poskytování odborného a právního poradenství. Čeští zahrádkáři mimo jiné uspořádají ročně na 610 akcí pro mládež, do kterých se zapojují desetitisíce dětí (v roce 2015 to bylo 27.780 dětí). Každým rokem pořádá tři celostátní soutěže podporované ministerstvem školství a tělovýchovy a ministerstvem zemědělství. Jedná se o vědomostní soutěž Mladý zahrádkář, výtvarnou soutěž a floristickou soutěž. Po řadu let odborní pracovníci ČZS suplují praktickou výchovu v oblasti pěstování rostlin, která byla vyjmuta ze školních osnov. Děti jsou tak díky řadě kroužků informování o zákonitostech v přírodě a učí se manuální zručnosti.
Na mnoha místech jsou zahrádkářské spolky jedním z mála organizací, které se starají o spolkový život v obcích. Pořádají regionální výstavy košty vína, moštů, ale pořádají i dětské dny a další oslavy v průběhu roku.
Širokou veřejností ceněné jsou výstavy výpěstků ovoce a zeleniny, které Český zahrádkářský svaz pořádá například na výstavištích v Litoměřicích, Lysé nad Labem, Olomouci.

Počty zahrádkářů
Před rokem 1989 bylo registrovaných zahrádkářů cca 480.000 a zahrádek odhadem asi 270.000. V současnosti má ČZS cca 140.000 členů, kteří obhospodařují zahrádky o ploše cca 9500 hektarů půdy. Jedná se však o členy organizované v ČZS, zahrádkářů je ve skutečnosti několikanásobně víc. Většinou je ve svazu registrován pouze jeden člen rodiny, ale z našich zkušeností víme, že jednu zahrádku často užívá několik generací či dokonce několik rodin najednou.

Rušení osad
Zejména ve velkých městech jako je Praha a Brno jsou stále silné tlaky získat pozemky, na kterých se zahrádkové osady nacházejí. Jsou to povětšinou lukrativní místa plná zeleně, která byla roky kultivovaná, je na ně mnohdy zavedena voda a elektřina. Navíc zahrádkáři, přiznejme si to, jsou snadným cílem. Nemají tak ostré lokty a už vůbec ne peníze na právníky. Jejich setrvání často záleží na rozhodnutí města, často tak čelí snahám o změny územních plánů, které otevírají cestu ke stavebním projektům. V Praze již takto zanikly desítky osad, ostatní jsou v silném ohrožení. Od roku 2002 bojují o svou existenci například zahrádkáři z osady na Libeňském ostrově, která vznikla již v roce 1923 a je tak vůbec nejstarší osadou na území Prahy. Přitom se jedná přesně o typ lokality, která je pro zahrádkovou osadu ideální. Libeňský ostrov je zahrnut mezi záplavová území. Osada byla již mnohokrát zatopena a zahrádkáři ji vždy na vlastní náklady obnovili. S těmito komplikace jsou smíření a počítají s nimi. Zdálo by se nerozumné, předávat toto území developerům. Přesto jsou zde stále snahy o komerční využití této lokality a vyhnání zahrádkářů.
Před třemi lety padla například zahrádkářská osada Nové Vysočany. Podlehla rychlému netransparentnímu prodeji Českých drah, které byly majitelem pozemku a prodaly ji kupci se stavebním záměrem. Ten dosud nebyl realizován a pozemek je v neutěšeném stavu. Takových podobných případů jsou jen Praze skutečně desítky.
Časté argumenty, že mnohé zahrádky hyzdí své okolí, jsou dle nás velmi zavádějící. Je třeba vzít v úvahu, že například na rozdíl od sportu a kultury nejdou z veřejných peněz na podporu zahrádkářské činnosti téměř žádné prostředky. Výrazněji a dlouhodoběji nás v současnosti podporuje pouze ministerstvo zemědělství. Ano, zahrádky jsou občas v neudržovaném stavu, ale týká se to lokalit, kde lidí přišli o jakoukoli jistotu a mají sjednány krátkodobé nájmy, třeba jen na období jednoho roku. Logicky tak nechtějí do jejich údržby investovat.

Budoucnost zahrádkaření
Zahrádkaření je svým způsobem životní postoj. Bohužel jeho význam není vždy dobře chápán a oceňován. Lidé na radnicích si často neuvědomují, že když zahrádkovou osadu zruší a nechají místo ní postavit obytný dům nebo komerční objekt, už nikdy se zeleň na toto místo nevrátí. Zahrádková osada přitom městu generuje zajímavý a stabilní příjem v podobě nájmů od uživatelů. Město navíc údržba této městské zeleně nic nestojí, o vše se starají zadarmo zahrádkáři. Navíc je to i strategická rezerva pro budoucí generace.
Málokdo také ví, jaký pozitivní vliv mají zahrádky na prostředí měst. Plní klimatizační službu, podporují malý vodní cyklus, produkují kyslík, podílí se na biodiverzitě a mají i významnou roli v případě tzv. bleskových povodní
Budoucnost zahrádkaření závisí na tom, jak bude naše hnutí dál vnímat společnost i příslušní lidé na radnicích. Zahrádkové osady najdete v hojné míře i ve vyspělých západních státech. Například v Berlíně zabírají plochu 3000 hektarů, což je asi 3,5 procenta rozlohy města. Jediný rozdíl je tom, že na západ od nás má zahrádkaření výraznou podporu radnic. Představitelé veřejné a státní správy se zúčastňují akcí zahrádkářů, podporují komunitu v místě. Chtějí mít přeci spokojené občany, kteří mají prostor pro svůj koníček a ještě se k tomu zdarma starají o městskou zeleň i společenský život. Takováto situace u nás panuje v menších městech a na vesnicích, kde k sobě mají lidé tradičně blíž. Ve velkých městech nám toto vnímání zahrádkářů zatím chybí, přitom právě zde mají zahrádkové osady jako zelené plíce měst svou nezpochybnitelnou roli. Budoucnost přesto vidíme pozitivně. Zdá se, že přichází nová generace lidí, kteří vidí dále než na jedno volební období.
V posledních letech se snaží Český zahrádkářský svaz budovat v místech vysoké poptávky po zahrádkách nové osady, k realizaci projektů však chybí větší podpora zastupitelstev měst při změnách územních plánů. Zahrádkářský zákon, který měl označit zahrádkaření za veřejně prospěšnou činnost, byl v závěru roku 2016 vrácen navzdory četným příslibům politiků k přepracování a jeho schválení v rámci tohoto volebního období již není reálné.