Popínavý typ růstu se u těchto dřevin vyvinul pro snazší získání svého životního prostoru - aby lépe obstály v soupeření s jinými, mnohem vyššími rostlinami. Jsou proto schopné velice rychlého růstu za světlem a sluncem, kdy svou energii vynakládají na tvorbu dlouhých a rychle rostoucích výhonů. Netvoří tedy ani silné stonky ani kmeny, které by je unesly. Během let pak ale mohou vytvořit nadzemní část o takové velikosti a hmotnosti, že je nezbytnou podmínkou dalšího života pevná opora. Proto popínavé rostliny můžeme v zahradách úspěšně pěstovat za předpokladů zajištění vhodné nosné konstrukce s pečlivým vedením rostlin a samozřejmě při splnění jejich základních pěstebních nároků, které jsou nejdůležitější podmínkou jejich zdravého růstu a vývoje.

Při praktickém využití popínavých dřevin, musíme přesně rozlišovat účel ke kterému je chceme použít - kde od nich potřebujeme zakrýt celé plochy, nebo jen přizdobit budovu, loubí, pergolu, mříž, plot, zeď apod. Při zakrývání větší plochy dřevinou vytvářející stejnoměrnou olistěnou plochu je vhodné použít samopnoucí loubinec (Parthenocissus) nebo břečťan (Hedera). Jindy je naopak jako přízdobu stavebních prvků hezké použití dřeviny s malebně odstávajícími bočními větvičkami, jako je tomu u růží nebo zimolezů. Pěkné je jejich použití k přizdobení starých stromů, zvláště těch s mohutnými a holými kmeny. Nikdy je ale nevysazujte ke stromům mladým a cenným, protože popínavé dřeviny by je svou intenzitou růstu mohly poškodit. Řada z nich totiž patří mezi tzv. škrtiče a i ostatní mohou škodit stromům se slabou kůrou a měkkým dřevem. U stromů s hustými korunami pak popínavé dřeviny neprospívají správným způsobem, což nepřidá na kráse ani jedné z nich. Některé popínavé dřeviny je možné dále použít jako splývající závěsy při jejich výsadbě nad vysokými terasami - réva (Vitis), loubinec (Parthenocissus), rdesno (Fallopia). Vždy však pamatujte, že použité druhy mají být úměrné mohutnosti prostředí nejen svým vzrůstem, ale hlavně i texturou, tedy jemností olistění a charakterem růstu. Na jemné podklady je pak vhodnější použít jemnější dřeviny a naopak.

Podle charakteru růstu a způsobu popínání rozdělujeme popínavé dřeviny na druhy:

Actinidia - aktinidie

Liány se stonkovými úponky a s tmavě zelenými, vstřícnými a nedělenými listy - u některých druhů jsou pestrobarevné. Listy se nejlépe vybarvují na plném slunci a pokud má keř kořeny v polostínu. Jedná se o dvoudomé dřeviny kvetoucí v V.-VI. drobnými, nenápadnými, bílými až smetanovými a vonnými květy. Plodem je jedlá bobule tvořící se na rostlinách jen pokud pěstujeme pohromadě samčí a samičí rostliny.

Mají rády výživnou, propustnou půdu s mírně přistíněným a chráněným stanovištěm. V příliš tuhých zimách namrzají, nebo úplně zmrzají. Množí se pod sklem - výsevem semen, bylinnými a dřevitými řízky; odrůdy pak i roubováním na kořeny v zimním období ve skleníku.

Popsané druhy pocházejí z Asie a u nás se pěstují jen zřídka v teplejších vinorodých oblastech. Jedná se o dřeviny větších rozměrů, které potřebují nejen poměrně velký prostor ale hlavně pevnou oporu (konstrukci) - důkladný plot, pergolu, silnou trojnožku, velký strom nebo stěnu orientovanou nejlépe k jihu.

Dorůstá velikosti 5-8 m a roste bujně; potřebuje chráněné stanoviště s kyselou a vlhkou půdou. Kvete v V.-VI. asi 2 cm velkými, bílými květy. Listy jsou lesklé, dlouhé až 12 cm s načervenalým řapíkem. Plody jsou jedlé na samičích rostlinách, asi 2 cm dlouhé, podobné angreštu. Její blízkou příbuznou je "kiwi".

Používá se k popínání větších stromů, podpěrných sloupů a větších konstrukcí.

Řez: rostlina je velkých rozměrů, kdy pak zejména zmlazení narostlých a přestárlých keřů může být obtížné.

Je menšího vzrůstu - dosahuje výšky jen asi 2 m. Je otužilejší, častěji pěstovaná je odrůda s listy které se na slunci vybarvují starorůžovými a bílými skvrnami. Květy jsou poměrně velké a čistě bílé, plodem je tmavá bobule. Použití je možné i na ploty.

Řez: v předjaří ještě v období vegetačního klidu, protože při rašení silně roní mízu.

Výchovný a udržovací: u mladých rostlin seřízneme na silné pupeny asi 30-40 cm od země pro podporu růstu nových výhonů z báze. Vyberte 5-7 nejsilnějších výhonů, které během vegetace vyvazujte. Ve druhém roce v předjaří zkraťte silné postranní výhony o 2/3 a ostatní slabší na 1-2 pupeny. Všechny slabé výhony odstraňte. Jak rostlina sílí a narůstá, zkracují se výhony o 1/3-1/2 délky (aby se zabránilo příliš velkému nárůstu), výhony přitom seřezávejte vždy na zdravý pupen. Občas je nutné odřezání starých hlavních kmínků na bázi keře a zapěstování nových. Keř zmlazujeme na jaře seříznutím celé nadzemní části na kostru hlavních kmínků.

Jedná se o dekorativní opadavou liánu se silnými dužnatými výhony, jejichž dřevo postupným vyzráváním tvoří poměrně silné kmínky. Roste bujně - délka výhonů je až 9 m a jako opora je proto potřebná silná konstrukce. Důležité je nenechat výhony ovíjet kolem podpůrných sloupků a trámků, protože by tak snadno po čase mohlo dojít ztloustnutím a zesílením výhonů k poškození celé nosné konstrukce!

Pro dobrý růst je nutná výživná půda s mírně kyselým pH (5,5-6,5) a teplejší klima, ale existuje několik kultivarů plodících i v chladnějších oblastech. Plody zrají poměrně pozdě, je proto výhodné pěstování u domovních zdí kde je více chráněna. Vhodným způsobem pěstování je špalír s hlavním vertikálním kmínkem a patry horizontálních ramen vedených po drátech ve vzdálenosti 30 cm od sebe. Je možné i vedení přes horní stranu masivní pergoly. U nás netrpí žádnými chorobami ani škůdci.

Jedná se o rostlinu dvoudomou a samčí keře jsou zpravidla vitálnější než samičí - proto na omezeném prostoru můžeme samčí rostliny po odkvětu hluboce seříznout. K opylení stačí navíc jedna samčí rostlina přibližně na 8-9 samičích. Dnes už existuje i několik samosprašných kultivarů. Shluky plodů se vyvíjejí v paždí listů na jednoletém dřevě a na bázi nových výhonů.

Řez: koncem zimy nebo zjara, před začátkem nového růstu. Během vegetace je vhodné výhony zaštipovat s cílem omezení velikosti rostliny.

Výchovný a udržovací: rostliny vysazené na podzim nebo začátkem jara seřízneme na 30 cm. Na zdech, pergolách a ostatních konstrukcích ze sloupků a drátů, vyvážeme nový terminální výhon k tyčce vedené šikmo a připevněné k drátům nebo sloupku, a necháme růst vzhůru. Z dvojice postranních výhonů vypěstujeme trvalá plodná ramena - buď podél každého vodorovného drátu, u pergoly pak na její horní straně. Když jsou ramena asi metr dlouhá, zaštípneme jejich konce a vypěstujeme nový terminální výhon jako další část kmínku. Postranní větévky ramen necháme vyrůstat 50 cm od sebe a jakmile mají 5 listů zaštípneme je. Celé vegetační období zaštipujeme všechny postranní výhony druhého řádu a nové výhony z hlavních ramen. Příští rok bude rostlina plodit právě na těchto krátkých větévkách a na bázi jejich krátkých výhonků. Konce těchto výhonků zaštípneme za 6 nebo 7 listem, které vyrostou za mladými plody. Výhony bez plodů zkrátíme na 5 listů. Po sklizni plodné výhony zkrátíme na 2 zdravé pupeny za posledním plodem - tak podpoříme vznik plodonosného obrostu. Tím se postupně tvoří plodonosný obrost krátkých větévek, který je-li příliš hustý, prořežeme ho. Plodný obrost asi po třech letech seřízneme až ke spícímu pupenu u hlavního ramene. Nové výhony se opět zkracují na 5 listů a jsou základem pro plodonosný obrost nový.

Při zmlazování seřízneme přerostlé nebo zanedbané keře na jaře až do starého dřeva. Kiwi patří k dřevinám, které po radikálním řezu velice dobře obrůstají.

Pěstované ušlechtilé odrůdy: ´Ananasnaja´, ´Beauty Red´, ´Geneva´, ´Issai´, ´Jumbo Verde´, ´Kenn´s Red´, ´Miss Green´, ´Purpurna Sadowa´, ´Rogów´, ´Weiki´.

Červené kiwi - ´Ken´s Red´- novinka mezi odrůdami s plody purpurově červenými a medově sladkou chutí. Vybarvení i chuť se nejlépe vyvinou na slunném stanovišti. Plody se mohou konzumovat se slupkou, která je bez chloupků. Pro dobrou plodnost je vhodné pěstování společně s odrůdou ´Weiki´, která je vhodným opylovačem. Červené kiwi začíná plodit již 3-4 rok po výsadbě a jedná se o poměrně mrazuvzdornou odrůdu - snese mráz až -25 °C.

Akebia - akebie

Původem z jihovýchodní Asie. Jemná ovíjivá liána dorůstající délky 5-10 m. Listy jsou dlanitě pětičetné, velice hezky až elegantně složené a v mírných zimách částečně vytrvalé. Rostliny jsou jednodomé - kvete v květnu hnědými až světle purpurovými květy v úzkých převislých hroznech. Slabě voní po akátech. Samičí květy jsou větší, tmavší a celé květenství je nenápadné; bývá skryté v listech. Vzácný je plod - jedlá podlouhlá hnědočervená bobule tvaru okurky.

Jedná se o poměrně otužilou dřevinu, nenáročnou, která snese sušší podmínky. Daří se jí na slunci i v polostínu. Mladé rostliny je nutné chránit v zimě přikrývkou z chvojí. Na nechráněných stanovištích může snadno namrzat a trpět i pozdními jarními mrazy. Množí se kořenovými řízky, hřížením a výsevem pod sklem.

U nás se jedná o méně rozšířenou okrasnou popínavou dřevinu, která je však sadovnicky řazena mezi cenné, vhodné do jemnějšího prostředí - okrasné mříže, mřížky na zdech, ploty a pergoly. Doporučuje se zejména do soukromých zahrad a na místa, kde nejlépe oceníte její výjimečné květy. Důležité je u ní vysazování co nejmladších sazenic, protože nesnáší přesazování. V našich podmínkách netrpí žádnými chorobami ani škůdci.

Řez: výchovný a udržovací se v zásadě podobá řezu aktinidie kolomikty s jinou vhodnou dobou, kterou je konec jara po odkvětu.

Ampelopsis - loubinec

Popínavé, úponkovité a otužilé dřeviny s velmi pěkným olistěním. Listy jsou dekorativní, zatímco květy jsou nenápadné a nevýrazné. Plodem jsou modrozelené až oranžově žluté bobule velikosti hrášku. Nejlépe se plody na rostlinách tvoří po dlouhém a horkém létě, nebo na sušším stanovišti. Od révy se liší kůrou, která se na starších větvích neloupe a dřeň jeho větévek je bílá. Na rozdíl od přísavníků (Parthenocissus) nemá přísavné terčíky k podkladu.

Vyžaduje teplejší stanoviště s dobře propustnou půdou a je vděčný za pravidelné každoroční přihnojení dobrým vyzrálým kompostem. Množí se semenem a řízkováním, kultivary roubujeme na zakořeněné řízky přísavníku pětičetného (Parthenocissus quinquefolia). Netrpí žádnými chorobami ani škůdci.

Tyto bujně rostoucí otužilé dřeviny jsou příliš velké a proto i nevhodné pro použití v malých zahradách. Jsou ideálními popínavými dřevinami pro krytí větších zděných plotů, velkých pergol a pokud jim ze začátku pomůžete, vyšplhají se i do korun stromů. Při pěstování u domovních zdí je nutné pamatovat na jejich pravidelné seřezávání; aby neucpávaly okapy a nezvedaly tašky na střeše. Mladé výhony na začátku pěstování vyvazujte v žádaném směru, další vedení a řez je obdobný jako u Vitis - révy.

Původem je Čína a Mongolsko. Dorůstá menších rozměrů a listy má hluboce vykrajované. Nemá červené podzimní vybarvení listů, což je pravděpodobně příčinou jeho menšího rozšíření.

Ampelopsis brevipedunculata (syn. A. heterophylla var. Amurensis) - loubinec krátkostopečný

Původem Japonsko a Čína, roste bujněji a dorůstá do výšky 6 m. Listy jsou velké až 12 cm a mělce laločnaté.

Aristolochia - podražec

Široce druhově zastoupený rod (asi 300 druhů) rostoucích po celém světě v tropech i v mírném pásmu. Zastoupeny jsou druhy bylinné, ale i keře - opadavé a stálezelené.

Pro naše podmínky má největší význam. Původem je Severní Amerika. Mohutná pevně ovíjivá liána dorůstající výšky až 12 m, větvičky jsou zelenokoré, listy nápadné a dekorativní, srdčitého tvaru, celokrajné, velké až 30 cm na délku. Květy jsou nenápadné, vyrůstající z úžlabí listů, žlutozelené s hnědavým nádechem, dýmkovitého tvaru - kvete V.- VI. Plodem je podlouhlá tobolka.

Miluje živnější mírně vlhkou půdu, nesvědčí mu příliš velké sucho ani úpal. Proto není vhodný k vysazování u jižních stěn.

Pro svoji velikost je vhodný k použití do mohutného prostředí vysokých zdí, starých stromů, velkých pergol a podpěrných sloupů staveb.

Výchovný a udržovací: po vysazení vyberte nejsilnější výhony a naveďte je na oporu. Výhony slabé a nevhodně umístěné odřízněte až na bázi. U dospělých přerostlých rostlin je třeba pravidelného poměrně silného řezu, na který podražce velmi dobře reagují. Odstraňují se všechny slabé výhony a příliš dlouhé stonky se zkracují na 2-3 stonkové uzliny. Můžeme je takto řezat každoročně, nejlépe v polovině léta po odkvětu nebo na začátku jara. Na silný řez reagují podražce růstem nových výhonů, které se ovíjejí kolem opory a brzy vytvoří dostatek postranních výhonů.

Původem ze Severní Ameriky. Bujně rostoucí ovíjivá liána dorůstající výšek až 8-10 m, mladé výhonky mají zelenou kůru. Listy jsou velké, nedělené, srdčitého tvaru; kvete V.-VI. Květy mají hnědozelenou barvu a tvar dýmky. Plodem je tobolka.

Má rád polostín až stín, vlhčí, hlinitou a těžší půdu, která dobře drží vodu. Na slunečných stanovištích rostliny špatně prospívají. Lze ho rozmnožit výsevem semen na jaře, bylinnými řízky pod sklem, nebo hřížením postranních výhonů.

Používáme ho k popnutí zastíněných pergol, treláží a besídek. V prvních letech roste jen velmi pomalu, později se intenzita růstu nápadně zvýší. Na suchých a slunečných stanovištích trpí sviluškami a houbovými chorobami.

Výchovný a udržovací řez: po výsadbě zkrátíme rostliny až na silnější dřevo a v dalším roce tento řez opakujeme, aby se rostliny co nejvíce rozvětvily od země. Starší, nevzhledné keře můžeme v předjaří hlouběji seřezávat, aby nové výhony do zimy dobře vyzrály a nenamrzaly - což je důležité pro kvetení.

Campsis - trubač (křivouš)

Statné neoplétavé dřeviny se silnými pruty přidržující se k podkladu příčepivými kořínky. Tvoří silné dlouhé pruty a křivolaké starší větve - habitem dřeva se podobají známějším vistáriím. Listy jsou vstřícné, lichozpeřené a hezké s kopinatými hrubě pilovitými lístky. Květy jsou krásné a výrazné, červené až oranžově červené barvy, dlouze trubkovité, pěticípé ve vrcholících nebo latách na koncích letorostů v VII.-IX. Plodem je podlouhlá tobolka.

Nejlépe jim vyhovuje živná propustná půda, poměrně dobře rostou i v půdách suchých a písčitých. Dobře a bohatě kvetou jen na vyzrálých letorostech a k tomu potřebují slunnou polohu - proto je důležité teplé stanoviště se sluncem nebo mírným polostínem. V tuhých zimách mohou namrzat až k zemi, ale velice dobře odspodu opět obrůstají. Rozmnožují se nejlépe hřížením, kořenovými řízky a odrůdy pak roubováním na kořenové řízky trubače kořenujícího.

Trubače jsou vhodné jen pro výsadby v teplejších oblastech a na chráněných slunných stanovištích na vysoké zdi, mohutnější pergoly, mříže a sloupy.

Řez: zjara je nutné odřezat suché, slabé a přebytečné pruty. Zbývající silné výhony přiměřeně zkrátíme - zpravidla mají nevyzrálé špičky. Protože trubače kvetou na nově vytvořených výhonech, je možný radikálnější řez podobně jako u révy. Pro velkou hmotnost nadzemní části bývá uchycení samotnou dřevinou nedostatečné, z tohoto důvodu je vhodné přiměřené vyvazování.

Původem ze Severní Ameriky, výšky 8-12 m, šplhá svými příčepivými kořínky, které ale rostlinu k podkladu upevňují nedostatečně. Dává přednost teplé, zastíněné půdě a mírné slunečné poloze (vinařské klima). Vhodné je přidat do půdy při výsadbě rašelinu. Kvete v VIII. zářivě oranžově červenými květy, až 9 cm dlouhými. Je pěkný pro popínání holých kmenů stromů (borovice lesní), pro větší oblouky nad vraty apod. Chorobami a škůdci u nás netrpí.

Řez: koncem zimy hluboce seřízneme odkvetlé postranní výhony asi na 4-6 oček, je-li třeba i vrcholové.

Campsis grandiflora (syn. C. chinensis, Bignonia grandiflora, Tecoma grandiflora) - trubač velkokvětý

Původem je východní Asie. Kořínky se u něho na osách objevují jen zřídka - nutné je proto vyvazování hlavních stonků. Květy jsou červené a širší - je velice krásný, ale bohužel choulostivější než předchozí druh.

Výchovný a udržovací: základem je vytvoření silné dřevnaté kostry keře. Po výsadbě seřízněte všechny výhony na 15 cm nad zemí pro stimulaci bujného růstu. Vyberte 2 nebo 3 nejsilnější výhony a zbytek odstraňte. Výhony vyvažte k drátům nebo treláži a vyvazujte po celou dobu růstu, dokud nepřerostou vymezený prostor - měl by mít výšku nejméně 4 m. Vytvoření kostry může proto trvat někdy i dvě nebo tři vegetační období. Když dřevina naroste, seřízněte každoročně silně všechny postranní větve na 2 nebo 3 pupeny. Přitom všechny slabé nebo nemocné pruty odstraňte. Na silný řez reaguje trubač dobře. Poškodí-li se kostra, seřízněte rostlinu až na bázi a z nejsilnějších výhonů opět vypěstujte náhradní. Zmlazujte řezem všech prutů na 30 cm od země - podpoříte tak nový růst od báze rostliny.

Je křížencem dvou předchozích druhů. Krásný stejně jako trubač velkokvětý a otužilejší. Řežeme ho obdobně jako C. grandiflora. Vzhledem je nápadně podobný s trubačem kořenujícím ´Flamenco´.

Celastrus - jesenec, zimokeř

Rod zahrnuje asi 30 druhů z Asie, Austrálie a některých oblastí Evropy. Jsou to opadavé pevně ovíjivé dřeviny, které jsou cenné svými ozdobnými plody. Rostliny jsou ale dvoudomé a proto je podmínkou plodnosti přítomnost samčích a samičích jedinců (pouze u C. orbiculatus najdete formy s oboupohlavnými květy). Větve a větévky se vzájemně silně proplétají a drží pevně pohromadě. Více-méně pravidelně malebně zakřivené větvičky jsou i hezkým materiálem použitelným k aranžérským účelům. Květy jsou drobné a nevýrazné, nazelenalé, plodem je žlutá tobolka velikosti hrášku; semena mají výrazně červený obal a jsou jedovatá. Listy se na podzim vybarvují do krásné zářivě žluté barvy, brzy opadávají a pak mohou vyniknout krásné drobné plody.

Jesence jsou poměrně nenáročné a otužilé. Snášejí dobře mráz, slunce i polostín a znečištěné prostředí. Množí se nejlépe jarním výsevem stratifikovaného semene do volné půdy, dále je možné hřížení a množení kořenovými řízky.

Některé druhy jsou velmi vitální a potřebují velký prostor s pevnou oporou. Nehodí se příliš na domovní zdi, ale pěkně vypadají na vysokých zdech zahrad a zahradních stavbách, případně jsou vhodné na méněcenné staré stromy se silnější borkou, na pergoly, sloupy apod. Lze ho pěstovat i na soliterní trojnožce.

Původem ze Severní Ameriky, výška 6-10 m, popínavý, nenáročný - snáší dobře i větší sucho u stěn domů a plotů. K růstu ale potřebuje oporu nebo konstrukci. Patří mezi škrtiče ale velkým stromům již není nebezpečný. Listy jsou podlouhle vejčité, pilovité až 10 cm dlouhé. Je dvoudomý, kvete v koncových latách, plody jsou výrazné již před opadem listů. Rozpuklé tobolky s červenými semeny zdobí keř dlouho do zimy. Ve svých nárocích na půdu i stanoviště patří mezi nenáročné a skromné dřeviny, snese dobře i stanoviště stinná. Chorobami a škůdci u nás netrpí.

Původem z Číny. Jedná se o pnoucí robustní keř s tmavě žlutými podzimními pukavými plody, které mají v každé chlopni semena obalená červeným nebo růžovým míškem. U tohoto druhu již existují i jednodomé rostliny. Je stejně nenáročný jako předchozí druh a i použití je v zásadě stejné. Dává přednost polo-stinnému až stinnému stanovišti, případně odsluní. Je vděčný za pravidelné přihnojování. Netrpí u nás žádnými chorobami a škůdci. Vyroste-li příliš vysoko, lze ho bez problémů sesadit.

Výchovný a udržovací: po výsadbě u něho postačí rozvádět postupně narůstající výhony po konstrukci. U větších dřevin, které nepotřebují žádný pravidelný řez, odstraňujeme hlavně staré nebo nevhodně umístěné výhony. Na bázi odřízněte výhony, které se příliš odklánějí od konstrukce a je-li to nutné seřízněte dlouhé postranní výhony na 3-4 pupeny od hlavních kosterních větví. Nadměrný řez ale u jesence vede k jeho bujnému růstu a většímu množství hustě olistěných výhonů - na úkor květů a plodů. Velké a staré kmínky je pak možné seříznout na 30-40 cm nad zemí a nechat znovu obrazit. Nové silné výhony vedeme zpět do prázdných míst v kostře, tenké a slabé výhony beze zbytku odstraňte.

Clematis - plamének

Patří mezi nejznámější a nejrozšířenější popínavé dřeviny. Existuje asi 250 původních divoce rostoucích druhů, rozšířených ve všech oblastech mírného pásma. Bylinné druhy mají zdřevnatělý pouze kořenový krček a za vegetace dorůstají do výšky jen několika desítek centimetrů; jejich nadzemní části každoročně odumírají. Vysazujeme je zpravidla s jinými bylinami do trvalkových záhonů. Dřevité druhy jsou polokeře až liány s tenkým dřevnatým kmínkem. Jsou schopné dorůst až do několikametrových výšek. Obecně jsou plaménky dnes již dost choulostivými dřevinami trpícími mnoha houbovými chorobami jako následek velkého přešlechtění rodu Clematis.

Opadavé popínavé dřeviny, přichycující se k podkladu převážně řapíkovými úponky. Listy jsou vstřícné, lichozpeřené nebo trojčetné, květy pak zvonkovité u ušlechtilých druhů široce otevřené buď jednotlivě, nebo v koncových latách se 4-8 korunkovitě zbarvenými kališními lístky. Plodem jsou souplodí nažek s chmýřitými přívěsky, výrazné hlavně u malokvětých kultivarů.

Nejlépe se plaménkům daří na místech se zastíněnými kořeny a plně osluněnou nadzemní částí. Zásadně je vysazujeme na jaře. Při výsadbě je dobré vykopat jámu hlubokou až 70 cm a vyměnit zeminu za kvalitní kompost (lépe směs zetlelého hnoje, listovky a kompostové zeminy), vhodný je pak přídavek starší drcené omítky, protože plaménky patří k vápnomilným rostlinám. Jelikož nesnášejí zamokřenou půdu - na takových stanovištích zpravidla během několika let hynou díky komplexu houbových chorob zvanému vadnutí plaménku, je proto na těžších a jílovitých půdách vhodné vykopat jámu ještě hlubší a na její dno dát drenážní vrstvu ze štěrku, případně jiného podobného materiálu. K vadnutí plaménku jsou náchylnější ušlechtilé odrůdy. Před vlastní výsadbou ponoříme rostlinu i s květináčem do vody a necháme 10 minut nasát; pokud je vyschlá pak i déle. Rostliny vysazujeme asi o 5-10 cm hlouběji než rostly v kontejneru, zejména se to týká roubovanců u kterých je vhodné pro lepší růst dodatečné zakořenění i ušlechtilé části roubu. Původní a bylinné druhy postačí vysázet hlouběji jen o pár centimetrů. Další ošetřování je důležitou podmínkou správného vývoje rostliny. Pro nutnou pravidelnou zálivku je vhodné umístění závlahové trubky ke kořenům (perforovaná krkovice stočená do kruhu a zapuštěná jen mírně pod povrch země), která zajistí dobré vsakování vody. S její pomocí tak předejdeme zvyšování vlhkosti nadzemní části, které je nebezpečné pro rozvoj houbových chorob kořenového krčku - snadněji pak dochází k napadení a rozvoji výše zmíněného vadnutí. Povrch půdy je ze stejných důvodů vhodné také mulčovat - ideální je 5 cm borové kůry. Dále je velice důležitý řez po výsadbě, kdy rostlinu seřezáváme na spodní očka, čímž podpoříme co nejnižší rozvětvení. Tento krátký řez můžeme zopakovat i v dalším roce. Na zimu zejména mladé rostliny přikrýváme nahrnutým listím, chvojím nebo jiným vhodným materiálem (10-15 cm kůrového mulče).

Plaménky jsou vhodné k různým trelážím, pergolám, jemným dělícím a ozdobným mřížkám. Druhy mohutnějšího vzrůstu sázíme k větším pergolám, besídkám, loubím apod.

U všech plaménků je velmi důležitá doba řezu, která by měla odpovídat době jejich květu a stáří dřeva na kterém se květy tvoří. Řezu plaménků se věnuje článek na našich webových stránkách v kalendáriu.

Z praktického - sadovnického hlediska jsou plaménky děleny do dvou skupin:

V severním mírném pásu roste velké množství druhů, které mají drobnější květy a jsou nápadné svými ochmýřenými plodenstvími. Dobře se jim daří na slunci i v polostínu, v propustných půdách bohatých na humus a vápník. Rozmnožují se nejlépe výsevem do volné půdy na podzim nebo zjara po stratifikaci a nebo bylinnými řízky během vegetace pod sklem.

Evropský druh. Je menšího, kompaktního vzrůstu - jen 2 m, plazivý nebo popínavý. Kvete V.-VI. zvonkovitými, modrofialovými, překloněnými (nícími) květy velkými až 4 cm v průměru, složenými ze 4 okvětních lístků. Kvetení pak pokračuje ještě na letošních výhonech v pozdním létě v VII.-VIII. a keře jsou také krásné na podzim velkým množstvím ochmýřených souplodí. Nesnáší úpal, ideální je vysazení na severně exponovaných místech nebo v polostínu, nejlépe se mu pak daří na neutrálních nebo mírně zásaditých půdách.

V našich podmínkách je poměrně mrazuvzdorný, snáší až -25 °C a používá se na přízdobu plotů, porůstání skal a starých stromů, do menších zahradních úprav a ne k větším konstrukcím. Vhodný je i pro pěstování v nádobách. Trpí ale snadno houbovými chorobami.

Nejcennější pěstované odrůdy - Atragena skupina: ´Albiflora´, ´Constance´, ´Frances Rivis´, ´Frankie´, ´Pamela Jackman´, ´Pink Flamingo´, ´Ruby´, ´Willy´.

Původem z Číny; je mohutnější, dorůstá výšek až 6 m. Mladé výhonky mají purpurové zabarvení, listy jsou ochmýřené. Patří mezi mrazuvzdorné a je cenný pro pozdější dobu květu. Vysazujeme ho na místa orientovaná k severu a k mohutnějším konstrukcím. Vhodné je u něho pravidelné seřezávání až po silná a dobře vyvinutá očka. Je druhem často trpícím houbovými chorobami.

Původem severní Čína a Sibiř. Habitem připomíná p. alpský je ale mohutnější a patří mezi poměrně odolné mrazuvzdorné druhy. Květy jsou jednotlivé, modré až modrofialové, překloněné s mnoha světlejšími patyčinkami než je barva kališních lístků. Vhodné je také vysazení na severní expozice a protože je nižšího vzrůstu používáme ho na menší stavební a okrasné prvky. Řežeme méně; snadněji také trpí houbovými chorobami.

Původem z Asie - střední a západní Čína a Himálaj. Je bujného růstu - dorůstá výšek až 8 m. Kvete v V.-VI. a to velmi bohatě, bílými, slabě vonnými květy o průměru až 5 cm. Patří mezi nenáročné plaménky a má mnoho zahradních kultivarů. Snáší mrazy jen do -15 °C, pokud ale zmrzne nadzemní část dobře regeneruje. Nejčastěji namrzá koncem zimy a proto má rád teplejší a chráněná stanoviště; jinak ve svých nárocích patří spíše mezi skromné. Používáme ho na větší konstrukce. Rostliny řežeme jen málo; trpí houbovými chorobami.

Známe asi 20 kultivarů lišících se od sebe nejen barvou, ale i velikostí květů a všechny vyžadují mírnější klima. Nejznámějšími jsou:

Původem je severozápadní Čína a Mongolsko. U nás dorůstá výšek 4-5 metrů, má jemnou texturu. Květy vyrůstají jednotlivě na delších stopkách, jsou nící (překloněné), zvonkovité se zlatožlutou barvou a velikostí kolem 4 cm. Patří sice k mrazuvzdorným druhům, ale částečně mu prosychají větve. K dobrému vyzrávání nutně potřebuje slunce i když snáší i částečný polostín. Cenný je zejména pro pozdější kvetení v termínu VII.-IX. Trpí houbovými chorobami. Je řazen do Tangutica skupiny.

Původem z východní Asie. Dorůstá výšky 4 m; je světlého, jemného olistění s kvetením v VI.-VII. s velkým množstvím zlatožlutých, zvonkovitých, nících květů o průměru asi 4 cm. Mrazuvzdorný, má rád slunečné polohy pro správné vyzrávání letorostů, jinak má sklon k prosychání. Ceněn je pro svou pozdní dobu květu, kdy se květy v menší míře objevují až do zámrazu a rostlinu pak zdobí stříbřité chomáče souplodí. Na jaře je u něho vhodná probírka se zkrácením výhonů, jinak tvoří mnoho a často proschlých nevzhledných výhonů. Trpí houbovými chorobami. Spolu s C. orientalis tvoří Tangutica skupinu s nejznámějšími odrůdami:

U nás domácí druh, který je v teplejších oblastech hojný až plevelný. Dorůstá až 10 m, drobné bílé květy v koncových latách zdobí rostlinu v VII.-IX. Je zcela nenáročný, plně mrazuvzdorný a odolný vůči komplexu chorob vadnutí. Pro jeho zaplevelovací schopnost dáváme zpravidla přednost jiným druhům, nebo jeho nejcennějšímu kultivaru:

Ochmýřené nažky zdobí clematisy často až do jara

Původem je jihovýchodní Evropa. Dorůstá velikosti 3-4 m, má velmi jemnou texturu. Kvete VI.-IX. až 5 cm velkými květy. Používá se podobně jako velkokvěté druhy. Nedosahuje sice jejich okrasné hodnoty; jeho kříženci patří však mezi dostatečně otužilé, odolné a jsou i méně náročné. Tento plamének i jeho kultivary jsou v našich klimatických podmínkách zdravé a pravidelně kvetoucí. Jsou proto výborné pro začátečníky a nezkušené pěstitele. Hodí se dobře na pergoly, ploty, altány nebo je jimi možné nechat popínat stromy a keře. Vytváří bohaté závoje květů.

Výčet nejcennějších kultivarů - skupina Viticella: ´Abundance´, ´Alba Luxurians´, ´Betty Corning´, ´Emilia Plater´, ´Etoile Violette´, ´Huldine´, ´Kermesina´, ´Little Nell´, ´Mme Julia Correvon´, ´Mikelite´, ´Polish Spirit´, ´Prince Charles´, ´Purpurea Plena Elegans´, ´Royal Velours´, ´Tango´, ´Venosa Violacea´.

Západní Čína. Dosahuje až 7 m výšky, mladé výhony i listy jsou jemně ochmýřené. Květy jsou drobné, jednoduché, trubkovité, bílé až žluté barvy a vonné, rozkvétají poměrně pozdě IX.-X. Květenství tvoří bohaté laty. Není dostatečně mrazuvzdorný, proto je nutné chráněné stanoviště; potřebuje větší oporu v chráněných atriích nebo na jižní straně stěn a zdí, a na zimu přikrývku rohožemi. Vyžaduje každoroční seřezání, kdy odstraníme jen část loňských výhonků. Semenem ho není možné rozmnožovat neboť v našich podmínkách nestihne uzrát, množí se proto bylinnými řízky. Má spíše sběratelský význam.

Clematis crispa - domácí v jihovýchodní části USA. Má zajímavě tvarované zvonkovité květy na dlouhých stoncích, bledě modré až fialově modré barvy, mírně vonící které jsou po odkvětu nahrazeny velmi dekorativními ochmýřenými plody ve tvaru ježka. Nutné je pravidelné seřezávání rostlin. Je vhodný pro pěstování v nádobách a doporučován pro znalce.

C. flammula - plamének plamenný - silně rostoucí, vytváří hustou spleť stonků s výškou až 5 m. Kvete v VII.-X. jednotlivými latami bílých, sladce vonných, drobnějších - asi 3 cm velkých květů, které na podzim vystřídají hedvábná souplodí. Patří mezi choulostivé, potřebuje slunná, teplá a chráněná stanoviště.

C. florida - druh s velmi krásným květem. Bílý podklad má na vnější straně okvětí nazelenalý pruh a uvnitř květu tmavě černo-fialové patyčinky. Na podzim mění květy svou barvu zelenavým odstínem. Kvete pouze na novém dřevě v VI.-IX. Nepatří mezi mrazuvzdorné, nutné je pěstování na teplých a slunečných stanovištích - zdi s jižní orientací apod., s pravidelnou zálivkou a dobrou drenáží. Nutná je přiměřená zimní ochrana, proto je výhodné jeho pěstování v nádobách, kdy ho přezimujeme v chladnějších místnostech při 0-5 °C. Jeho nejcennějšími kultivary:

C. japonica - květy překloněné, zvonkovité, lesklé, tmavě hnědočervené barvy, jednotlivě na dlouhých stonkách. Daří se jen na teplých a chráněných stanovištích; doporučován spíše pro znalce.

C. terniflora - bujně rostoucí japonský druh tvořící hustou spleť stonků. Pozdně kvetoucí v IX.-XI., hojně pěstovaný v USA. Květy jsou drobné, hvězdicovité a vonné. Potřebuje teplé, slunné místo s vysokou a silnou oporou. Trpí houbovými chorobami.

C. maximowicziana - bílé, vonné květy IX.-X.; dřevina vzrůstnější 8-10 m; pěkná kombinace s červeným podzimním vybarvením listů loubince.

Vznikaly postupně křížením evropských i asijských druhů - C. viticella, C. florida, C. integrifolia, C. lanuginosa, C. patens, C. texensis a hybridního C. x jackmanii. Jsou náročnější než druhy předchozí skupiny - vyžadují živné a propustné půdy a občas přihnojení. Kořenům nesvědčí sluneční úpal, proto půdu chráníme předsazenými nižšími keři, nebo vhodnou nastýlkou. Vysazujeme je asi o 10 cm hlouběji, aby zakořenila i ušlechtilá část rostliny. Na zimu u mladých rostlin přikrýváme listím kořeny; při přezimování jim pak škodí hlavně mokro.

Množí se roubováním, řízkováním a hřížením. Roubování je nejjistějším způsobem hlavně u některých kříženců. Jako podnože používáme C. viticella a C. vitalba - 6-8 cm dlouhé kořenové řízky. Roubovat je možné v zimě (únor a březen) vyzrálými rouby se dvěma vstřícnými očky do rozštěpu, nebo plátkováním s jedním očkem. Častějším termínem roubování je léto - srpen, kdy na roubu ponecháme listy, případně je jen mírně zkrátíme. Technika roubování je stejná. Roubovance v obou případech nasázíme do školkařských (vyšších) květináčů a zapustíme do půdy pod sklo, nebo je necháme nejprve zakořenit a srůst ve vhodném substrátu a teprve následně hrnkujeme. Do doby srůstu je pěstujeme pod sklem při teplotě 15-18 °C. Během léta jsou pak následně pěstovány bez oken v hrnkách a rostliny vyvazujeme k hůlkám. Prodejné jsou jako jednoleté nebo dvouleté sazenice. Plaménky lze také řízkovat bylinnými nebo očkovými řízky za pomocí stimulátorů s umístěním na teplé množárně.

Velkokvěté plaménky jsou nejen krásné, ale i oblíbené popínavé dřeviny kvetoucí většinou v létě. Dorůstají menších výšek - 3-4 m. Hodí se k přizdobení zdí a plotů, pergol, mříží, besídek, oblouků nad cestami apod. Velice dobře se doplňují s popínavými růžemi a s některými trvalkami.

Botanicky i prakticky ze sadovnického hlediska jsou děleny podle svého původu (rodičovských rostlin) do pěti skupin - Florida, Jackmanii, Lanuginosa, Patens, Viticella.

rané velkokvěté kultivary - kvetou V.-VI. (někdy opakují kvetení v IX.):

První záměrný kříženec evropského a asijského plaménku - C. lanuginosa x C. viticella (1860 Anglie), který se stal základem pro další šlechtění velkokvětých kultivarů. Je nejznámějším a také nejvděčnějším křížencem s neobyčejně bohatým květenstvím tmavě fialových květů o průměru až 10 cm na delších stopkách. Rostlina dorůstá výšek 3-4 m a patří mezi mrazuvzdornější - snáší mrazy do -25 °C. Množí se výhradně řízkováním. Pokud má každoročně bohatě kvést, musí být pravidelně na jaře řezán a přihnojen. Má i četné barevné kultivary.

Euonymus fortunei - brslen Fortuneův

Euonymus_fortunei´Emerald Gaiety´

Euonymus fortunei ´Emerald Gaiety´

Původem Japonsko a Čína, s výškou do 1 m pokud není vysazen u opory. Pak může dorůstat i výšek 3 m. Patří do skupiny snadno kořenujících popínavých rostlin kdy se na podklad upíná svými jemnými přisedavými kořínky. Listy jsou menší, střídavé, vejčité a jemně pilovité. U nás kvetou jen některé odrůdy a jejich plody jsou nenápadné.

Patří k nenáročným dřevinám, toleruje i průměrné či dokonce špatné půdy. Nejlépe se mu daří v úrodné, na humus bohaté nepřemokřené půdě. Má rád polostín až stín a je téměř mrazuvzdorný; kultivary s barevnými listy jsou choulostivější. Ve vyšších nadmořských výškách se u nich doporučuje přikrytí chvojím nebo rohoží, a to zejména v předjaří jako ochranu před prudkým jarním sluncem. Pokud ale nadzemní část namrzne, rostlina snadno regeneruje. Také velmi dobře snáší řez a zmlazení. Poměrně mělce koření a nemá proto rád kultivaci - z tohoto důvodu je vhodné mulčování, které navíc pomůže v delších obdobích přísušku, kdy je vděčný za zálivku a vyšší vlhkost vzduchu. Lépe se pak vybarvuje a celá rostlina je krásnější. Množí se snadno bylinnými řízky nebo dělením trsů od srpna do září. Netrpí u nás žádnými chorobami ani škůdci.

Má výborné vlastnosti i jako půdo-pokryvná dřevina, kdy je doporučován zejména na chudá stanoviště a do ploch veřejné zeleně. Je vhodný i ke stěnám a plotům, kde se může opřít a plazit až šplhat, a to nejlépe po pórovitém podkladu (lépe se uchytí svými jemnými a drobnými přisedavými kořínky). Dobře se také pěstuje na balkonech a terasách ve velkých nádobách. Zvláště hezký je kaskádovitý stromek roubovaný na kmínek brslenu evropského.

Euonymus fortunei
´Emerald Gold´ - detail

Fallopia (Polygonum) - rdesno

Jsou to dřevitá rdesna, která se u nás pěstují jen ve dvou druzích. Domovinou jsou jihovýchodní části Ruska - Tádžikistán. Jsou rychle rostoucí, ovíjivé, dorůstající výšek až 15 a více metrů. Listy jsou střídavé, vejčitě kopinaté, celokrajné, u řapíku střelovité nebo srdčité s délkou až 10 cm. Kvetou v létě až do zámrazu a to velmi bohatě, drobnými bílými květy v latách. Plodem je nažka, která je také bílá, takže na dálku umocní množství květů.

Jsou to zcela nenáročné dřeviny - snesou sucho, úpal i znečištěné prostředí. V příliš tuhých zimách ale namrzají, nebo úplně zmrzají až k zemi. Kvetou na nově narostlých výhonech a proto je možné je bez obav seřezávat až k zemi. Vysazují se v teplých vinorodých oblastech.

Jejich použití je nejvhodnější na staré stromy, velké nevzhledné konstrukce, sloupy a zdi. Vzhledem k jejich velkým rozměrům nejsou vhodné pro malé prostory. Nevysazujte je také k cennějšímu drátěnému pletivu - zcela ho proroste a znehodnotí. Dalšími nepříjemnými vlastnostmi je schopnost nadměrně vysávat půdu ve svém okolí a chytat se všeho ve svém dosahu. Na nevhodném místě se pak může stát i obtížným plevelem. U nás netrpí žádnými chorobami ani škůdci.

Řez: rostliny hluboce neseřezávané je třeba občas pročistit a zmladit, a to nejlépe koncem zimy nebo začátkem jara. Zastřihováním je pak možné regulovat růst kdykoli během vegetace.

Výchovný a udržovací: rostliny nevyžadují žádný tvarovací řez, ale důležité v prvních letech je rovnoměrné navedení výhonů na oporu tak, aby ji rovnoměrně zakryly. Svým bujným růstem pak keře vytvoří masu propletených stonků, které je později možné jen obtížně prořezat. Na velkých plochách nechte opletku bez řezu. Tam kde je nutné její růst regulovat postačí zkracovat všechny výhony o 1/3. Při obnově keře - zmlazení, postačí seříznout celou rostlinu na metr od země a nové silné výhony znovu navést na oporu.

Fallopia baldschuanicum (syn. Polygonum baldschuanicum) - opletka tádžická, rdesno baldšuánské

Původem ze Střední Asie. Dorůstá až 12 m výšky, patří mezi nejvitálnější popínavé rostliny. Kvete již od VI. - květy mají růžový nádech.

Fallopia aubertii (syn. Polygonum aubertii) - opletka čínská, rdesno Aubertovo

Původem z Číny. Od předešlého druhu se liší hlavně barvou květenství, která jsou bílá až nazelenalá; rozkvétá později - v VII. Listy mají na rozdíl od P. baldschuanicum zvlněný okraj. Letorosty zůstávají déle zelené.

Hedera - břečťan

Známe asi 5 druhů rostoucích v Evropě, Asii a severní Africe. Břečťany jsou stále-zelené nízké keře nebo liány, které se uchycují pevně k podkladu svými příčepivými kořínky. Listy jsou střídavé, květy žlutozelené v okolících a jejich plodem je bobule. Pěstují se hlavně pro různě ozdobné listy, neboť u nich existuje velké množství nejen kultivarů a variet s barevným listem, ale najdete u nich i velkou rozmanitost tvarů a velikostí listů. Celá rostlina je jedovatá.

Také svou velikostí a habitem se od sebe jednotlivé druhy velmi liší - rozpětí 1-15 m i více. Proto při výběru dobře zvažte, jak velký prostor jim chcete věnovat.

Liší se od sebe dále i svou otužilostí, kdy druhy se zeleným listem jsou obvykle otužilejší a také lépe rostou a snášejí stinné podmínky. Pestrobarevné kultivary vyžadují více světla - lépe se pak vybarvují, ale snáze namrzají. Pro všechny ale platí, že velice dobře na jaře obrůstají a regenerují. Množí se dobře řízkováním pod sklem a zjara na venkovních přistíněných záhonech.

Břečťany jsou velmi vhodné jako půdní pokryv, k porůstání zdí, plotů a nevzhledných stromů. Vždy ale musíme počítat s tím, že v dospělosti mohou být zvláště jejich vrcholky příliš těžké. Pokud se popínají po cihlových zdech které jsou v dobrém stavu, obvykle je rostliny nepoškozují; jejich kořínky ale mohou uvolnit starou omítku, nebo postupně svými listy zanést okapy. Méně vitální a nižší kultivary jsou ideální do nádob, kdy je přísným vedením a setřiháváním udržíme v menší velikosti. Zejména drobnolisté kultivary břečťanu obecného (H. helix), jsou pak vhodné a velice hezké jako malé stromečky, nebo vyvazované pěstované v nádobách.

Výchovný a udržovací: slabé a vytáhlé výhony po výsadbě odstraníme pro stimulaci silnějšího a pevnějšího růstu mladých výhonů. Rostlinám může dlouho trvat než se přichytí k podkladu svými příčepivými kořínky. Je proto vhodné stonky vodorovně rozprostřít kolem báze opěrné konstrukce, kdy se jejich boční výhonky lépe přichytí a rostou pak vzhůru snadněji.

Pokud je nutné u starších rostlin snížit jejich výšku, je vhodné zastřihnout stonky na vhodně umístěné pupeny uvnitř keře tak, abychom zakryly řezné rány. Zkraťte také výhony rostoucí směrem ven z keře, nebo příliš dlouhé. Při zmlazení seřízněte kmínky asi na výšku 1 m od báze, břečťan pak dobře obrazí ze starého dřeva.

Jediný domácí druh rostoucí místy v našich lesích, dorůstající výšek až 20 m. Na neplodných větvičkách najdete 3-5 laločnaté listy proměnlivého tvaru. Listy na plodných větvičkách nápadně vzpřímených jsou vejčité a celokrajné. Plodné větvičky se na rostlině tvoří teprve na vrcholu starších rostlin při dostatečných světelných podmínkách. Kvete v pozdním létě až na podzim a plodem jsou bobule dozrávající následujícího roku zjara.

Patří k nenáročným dřevinám, ale nejlépe se mu daří ve vlhčí půdě a v polostínu. Upřednostňuje propustné hlinitopísčité půdy před půdami těžkými a jílovitými. Velice dobře snáší i hlubší stín a zakořeněné rostliny pak i sucho. Mladé rostliny přirůstají zpočátku jen zvolna, později po dobrém zakořenění se intenzita růstu nápadně zvyšuje. U mladých keřů zejména po výsadbě je proto vhodné na zimu jejich zazimování zakrytím chvojím a listím. Na jižních stranách a zejména pak stěnách a zdech, mohou i starší rostliny trpět nadměrným sluncem a přehříváním, proto se mnohdy samy řádně na podklad neuchytí - je pak nutná dostatečná zálivka a péče s pomocnou treláží pro uchycení. Břečťan snáší dobře znečištěné ovzduší. Rozmnožuje se snadno řízkováním.

V sadovnické praxi je používán k popínání kmenů starých stromů (mladé stromy dusí), na drsné povrchy - zdi a skály. Je velice hodnotnou náhradou za trávník v hlubokém stínu. Má mnoho kultivarů lišících se svým vzrůstem nebo zbarvením a tvarem listů. Některé patří k těm choulostivějším - zejména jemnolisté kultivary, a proto jsou pěstovány spíše jako hrnkové dekorační květiny v chladnějších interiérech.

Původem Kavkaz v Malé Asii. Neroste příliš bujně; je okrasný hlavně svými nápadně velkými listy, celokrajnými, srdčitými a lesklými, s délkou až 15 cm. Vyhovuje mu teplejší stanoviště; vhodný je spíše jako půdní pokryv - pokud se uchytí na kmeny stromů nebo zdi, může pak v tuhých zimách namrzat.

Humulus lupulus - chmel otáčivý

Vytrvalá, plně otužilá, pevně ovíjivá bylina s laločnatými listy. Domácí v Evropě. Rostliny jsou dvoudomé; na samičích rostlinách se tvoří převislé krátké klasy květů - chmelové hlávky.

Dá se velice dobře využít pro sezónní zakrytí nevzhledných míst, nebo je dá pěstován na vhodných oporách - silné oblouky, trojnožky apod. Za rok doroste do výšek 6 m a více.

Výhony jsou křehké; na zimu odumírá celá nadzemní část a na jaře opět obráží novými výhony z podzemní kořenové "babky".

Hydrangea anomala ssp. petiolaris - hortenzie popínavá

Původem z Číny a Japonska. K podkladu se přichycuje pevně svými přísavnými kořínky a v našich podmínkách roste pomaleji. Brzy raší a obrůstá široce vejčitými, pilovitými, lesklými listy s poměrně dlouhými řapíky, je opadavá s hezkým žlutým podzimním vybarvením. Nápadná plochá květenství mají až 20 cm v průměru, se smetanově bílými výraznými sterilními květy po obvodu chocholíku - kvete v VI.-VII. a i po odkvětu jsou květenství zajímavá a hezká.

Nesnáší sluneční úpal, má ráda polostín a teplejší chráněnou polohu s hlubší, živnou, vlhčí a mírně kyselou půdou. Vyžaduje mnoho vody, která by neměla být s obsahem vápníku. Nesnáší ani zamokřená stanoviště s těžkou půdou; v takových podmínkách je při výsadbě nutné upravit půdní poměry drenáží. Patří sice u nás mezi poměrně otužilé dřeviny, ale nevyzrálé dřevo může silný mráz poškodit. Rozmnožuje se bylinnými řízky nebo hřížením.

Potřebuje dostatek prostoru a v praxi je používána pro popnutí starých mohutných stromů, zdí, velkých pilířů, jako dekorace skal apod. - v konečné velikosti je schopna dorůst výšek až 20 m. K růstu nepotřebuje konstrukci, ale na hladkém povrchu je lépe pomocí dřevěných připevněných latí jistit její stabilitu, kdy je pak schopna i v pozdějším věku při své velké hmotnosti lépe odolávat náporům větru. Na vhodném stanovišti chorobami a škůdci netrpí.

Výchovný a udržovací: tvarovací řez není u ní nutný. Mladé výhonky je vhodné vyvazovat k opoře dokud se u nich nevyvinou vzdušné kořeny - to může trvat i několik let. Jakmile se sama přichytí, zrychlí svůj růst. Řez dospělých narostlých rostlin bychom měli co nejvíce omezit. Pokud ale rostlina zaplní vymezený prostor, je vhodné seříznout dlouhé výhony a postranní větve rostoucí ven z keře na zdravý pupen. Keře vedené po zdi pokvetou více v horních partiích, proto je nutné minimálně řezat.

Staré rostliny snášejí i silné zmlazení, kdy začátkem jara je možné hluboké seříznutí až na kostru hlavních větví. Tento řez omezí kvetení na dobu zhruba 1-2 roky a je proto i s ohledem na rostlinu výhodnější nezmlazovat jí celou najednou, ale rozložit tento zásah do delšího časového období 3-4 let.

Jasminum nudiflorum - jasmín nahokvětý

Pochází z Číny a řadíme ho mezi popínavé rostliny, které tvoří dlouhé vzpěrné výhony jimiž jsou schopné s pomocí vyvazování vyšplhat do větších výšek. Na tenkých zelených větévkách dorůstajících délky až 3 m vyrůstají trojčetné malé listy - tmavě zelené a lesklé. Kvete na loňských výhoncích ještě před rašením listů v II.-III. Kvítky jsou nápadné svou intenzivní žlutou barvou, ale nevoní.

Není příliš náročný na stanoviště, postačí mu hlinitá až písčitohlinitá půda a hlavně teplá slunečná poloha. Snese i větší sucho. Na zimu je vhodná kořenová přikrývka, protože v tuhých zimách namrzá, ale snadno a dobře pak regeneruje. Rozmnožuje se dřevitým a bylinnými řízky, případně hřížením. Netrpí chorobami ani škůdci.

Používáme ho na teplých chráněných místech, nejlépe na mřížkách a trelážích u jihozápadně orientovaných zdí. Ke konstrukci je nutné ho vyvazovat. Může se také pěstovat bez opory jako plazivá rostlina přerůstající nízké zídky nebo náspy na chráněných místech. Pokud se každoročně neprořezává, vzniká neúhledný keř plný většího množství starého dřeva, které přerůstají a kryjí každoroční mladé výhony.

Výchovný a udržovací: po výsadbě je dobré zkrátit všechny výhony asi o 2/3, aby rostlina obrazila z báze novými letorosty. Při pěstování u zdi ponechané výhony rozložte pravidelně po opoře a vyvažte je - tím vytvoříte kostru keře. V dalších vegetačních obdobích pokračujte ve vyvazování výhonů tak, aby se vyplnily mezery a zvětšila se zakrytá plocha keřem. Kvetoucí výhony řezejte vždy na 2-3 pupeny; do kostry však řezem nezasahujte. Jasmín nahokvětý snáší sice hluboký řez do starého dřeva, kdy kostru starého dřeva prořezáváme postupně asi na 60 cm od báze keře. Výhony pak poměrně dobře obrůstají, ale trvá několik let než začnou opět kvést. Starší keře se proto doporučuje nezmlazovat ale spíše nahradit novými.

Lonicera - zimolez

Ovíjivé dřeviny střední velikosti s odstávajícími větvičkami. Jsou mezi nimi keře opadavé, polo-opadavé i stále-zelené, některé i popínavé. Listy jsou vstřícné, celokrajné, u některých druhů se srostlými horními páry. Poměrně velké květy s dlouze trubkovitou dvou-pyskatou korunou jsou u některých silně vonné (L. caprifolium, L. x heckrotii ´Goldflame´, L. japonica, L. periclymenum) a barevně přitom velice atraktivní. Plody - bobule, mají u některých druhů výraznou oranžovou až karmínovou barvu (L. caprifolium, L. x brownii, L. periclymenum), nebo jsou tmavě modro-fialové (L. henryi, L. acuminata). Dozrávají podle odrůdy od VII. do X. a slouží jako potrava pro ptáky, které mohou do vaší zahrady i přilákat.

Běžně pěstované druhy jsou poměrně nenáročné; většinou patří k otužilým dřevinám a nemají rády velké sucho, některé pak snesou i stín. Ušlechtilý kříženci jsou náročnější a dá se říci, že univerzálnější je pro ně neutrální až mírně zásaditá, propustná a úrodná půda, bohatá na humus s přiměřenou vláhou. Stanoviště na plném slunci pak prospívá jejich vzhledu, jsou na něm ale více napadány mšicemi - proto je vhodnější částečně zastíněné místo chráněné před horkým jižním sluncem a silným větrem.

Běžně pěstované druhy patří k otužilým a nejcennějším popínavým dřevinám. Mohou být vysázeny v jakékoli zahradě, výjimečně krásnými jsou hlavně v přírodních zahradách, kde mají možnost růst bez našich větších zásahů. Používají se pro zakrytí stěn, mříží, pergol, plotů, altánů, přizdobení schodišť a vstupů do domů, starých kmenů stromů apod. - pokud jsou vybaveny alespoň dráty a oky které jim umožní vedení. Pro vytvoření neprostupné clony na plotech je vhodná hlavně L. acuminata. Jako výborná půdo-pokryvná dřevina pak L. japonica ´Halliana´ a ´Halls Prolific´, a to zvláště na větších a veřejných plochách. Častá a zvláště hezká je pak jejich kombinace s růžemi nebo plaménky (Clematis). K tomuto účelu je nejvhodnější použití plaménků na jaře seřezávaných na krátko (zejména Viticella skupina) nebo plaménky kvetoucí pozdě, které jsou řezané nad úrovní terénu brzy na jaře. V opačném případě by prořezávání bylo velice obtížné, protože plamének i zimolez by brzy vytvořily silnou spleť nepřehledných stonků.

Všechny zimolezy vyžadují po delší době průklest, někdy i zmlazení. V zahradnické praxi jsou množeny hřížením a výsevem semen ihned po dozrání a sběru semen.

Choroby a škůdci: mšice - nejvíce jimi trpí zimolez kozí list (L. caprifolium), z. popínavý (L. periclymenum), z. Tellmannův (L. x tellmanniana) a z. Brownův (L. x brownii), kdy jsou rostliny citlivé na útok mšic zejména na slunném a suchém stanovišti. Naproti tomu nejméně náchylnými druhy, které mšicemi trpí nejméně jsou zimolez japonský (L. japonica) a L. acuminata.

Padlí - je považováno za závažné onemocnění, neboť může způsobit i odumření rostlin. U zimolezů je také známá různá druhová a dokonce i kultivarová náchylnost. Nejcitlivějšími je zimolez kozí list (L. caprifolium), ale jeho kultivar ´Inga´ patří k poměrně odolným. Mezi další tolerantní patří: L. acuminata, z. Henryův (L. henryi a většina kultivarů), z. popínavý (L. periclymenum včetně ´Graham Thomas´ a ´Serotina´), dále z. japonský (L. japonica s výjimkou ´Aureoreticulata´).

Řez: u většiny zpravidla v předjaří - řídíme se okrasnou hodnotou plodů; po odkvětu je vhodné řezat jen druhy výrazné květem, které nejsou okrasné svými bobulemi.

Poměrně vitální polo-opadavý popínavý keř, květy jsou intenzívně vonné, bílé až smetanově-žluté. Kvete celé léto a podzim na loňských výhonech. Dorůstá do výšky 4-5 m. Nesnáší sucho a úpal, má rád polo-stinné stanoviště s vlhčí zahradnickou humusovitou půdou. Rozmnožuje se bylinnými a dřevitými řízky. Jeho největší předností je, že není napadán mšicemi jako většina ostatních druhů zimolezů. Kultivary jsou považovány za cennější než původní druh.

Výchovný a udržovací: po výsadbě rostliny zkraťte o 2/3 aby vyrostly silné bazální výhony. Ty nejlepší vyberte jako základ budoucí kostry keře a vyvazujte je tak dlouho, dokud se nezačnou samy popínat. Po dosažení potřebné výšky je seřízneme. Dospělé narostlé keře potřebují pouze redukci své velikosti tak, že prořežeme husté větve a vhodné dlouhé výhony zkrátíme na vyhovující pupen.

Zmlazení je možné na konci zimy - počátku jara, seříznutím všech kmínků na 60 cm od země. Nově vyrostlé výhony pak podle potřeby prořežeme.

Stále-zelený druh původem z Číny, dorůstá 3-4 m. Mladé výhonky jsou plstnaté, listy kopinaté, nesrůstají; květy červeně-fialové v VI.-VII. Bobule jsou černé. Ve svých nárocích vyžaduje polostín a dobrou zahradní, dostatečně vlhkou půdu až vlhčí stanoviště. Úspěšně se pěstuje jen v nejteplejších oblastech a na zimu potřebuje přikrývku. V tuhých zimách namrzá a to zejména na slunci, dobře však regeneruje z kořenů. Množí se řízkováním v pozdním létě a na podzim. Plodem je tmavomodrá, šedě ojíněná bobule. Netrpí žádnými chorobami a je cenný svým stále-zeleným listem.

Poměrně vitální opadavý popínavý keř, dorůstající výšky 3-5 m. Podobá se předchozímu druhu, listy jsou ale tužší, tmavěji zelené, na spodní straně sivé a nesrostlé. Kvete v pozdějším termínu a déle VI.-VIII. na koncích krátkých větviček z minulého roku. Květy jsou smetanově bílé, vně načervenalé, uvnitř květu žluté a silně vonné. Plodem je jasně červená bobule. Je cennější a odolnější než L. caprifolium, má i cenné kultivary.

Snáší dobře slunce i polostín a vyžaduje vlhkou půdu. Zejména na sušších stanovištích může trpět mšicí - je pak vděčný za rosení. Množí se dobře jako ostatní zimolezy bylinnými a dřevitými řízky, nebo hřížením.

Je ceněn pro svou nádhernou vůni a proto sázen hlavně poblíž odpočívadel, pergol, treláží, besídek a nad terasami.

Výchovný a udržovací: řez vysazených mladých rostlin a pěstování je stejné jako u L. japonica. Květní výhony odrostlých keřů o třetinu zkraťte. Zdravé, husté keře snášejí dobře sestřih nůžkami. Na malých drobných oporách (jako jsou sloupky apod.), zastřihněte postranní větve na 2-3 pupeny od hlavního kmínku. Tam, kde je dostatek místa je možné nechat zimolez volně růst i bez řezu, ale po čase dochází k vyholování kmínků odspodu. Pak je dobré zmlazení, které rozložíme do více let, aby alespoň část výhonů kvetla. Toto prořezání za účelem zmlazení děláme pravidelně zhruba po každých 5-6 ti letech, kdy během dvou let vyřežeme vždy polovinu nejstarších větví keře.

Nejčastěji pěstovaný zimolez dorůstající přibližně 5 m výšky, u nás je domácím druhem. Naše babičky ho znaly a pěstovaly pod lidovým názvem "Růže z Jericha". Má široce elipsovitý list na spodní straně výrazně sivý, horní páry listů bývají srostlé. Květy jsou smetanově žlutobílé, vně s červeným nádechem a příjemně voní - hlavně ve večerních hodinách. Kvete v V.-VI., plodem je červená bobule.

Není příliš náročný na půdu - vyhovují mu nejlépe půdy vlhčí a zásaditější, které mohou být více či méně hlinité. Může růst ve stínu i polostínu, a pokud nemá vhodnou oporu plazí se po zemi. Rozmnožuje se snadno bylinnými i dřevitými řízky.

Používá se k popínání pergol, altánů, plotů, starých stromů apod. Často trpí mšicí a to zejména na suchých stanovištích, kdy je rostlina částečně oslabená a také náchylná k padlí.

Celkově menšího vzrůstu než oba předchozí - dosahuje výšky jen asi 3-4 m. Větvičky jsou tenké se srostlými horními páry listů. Listy jsou na spodní straně namodralé. Kvete prakticky celé léto v VI.-VIII., menšími zářivě oranžově červenými, které nevoní.

Je náročnější na půdu - ta by měla být vlhká, živná s obsahem humusu. Má rád slunce nebo polostín. Rozmnožuje se snadno bylinnými a dřevitými řízky, případně hřížením. Vhodný na mřížky, treláže, ploty apod. Je také často napadán mšicemi.

Vznikl v přírodě jako spontánní kříženec L. americana a L. sempervirens. Proto se vyznačuje silným růstem a velkou životností, a i svým vzhledem je pokládán za nejkrásnější ze zimolezů. List je tmavě zelený, na spodu sivý. Kvete dlouho v VI.-IX., karmínová poupata se otevírají do světle karmínovými květů vně a s bílou barvou uvnitř květu, která při odkvétání přechází do zlatožlutého odstínu. Květy jsou v koncových přeslenech a intenzivně voní. Plodem jsou krásné korálkové purpurově červené bobule.

Pochází ze západní Číny. Ovíjivá liána dorůstající 2-3 m. Listy má na spodní straně namodralé, podlouhlé a téměř přisedlé na stonku, na koncích výhonů jsou srostlé. Velké květy jsou oranžově žluté barvy v koncových květenstvích - kvete v VII. Je citlivý na mráz a lze ho pěstovat jen v nejteplejších oblastech, na chráněných místech, v atriích apod. Má spíše sbírkový význam. Vyžaduje slunce nebo polostín a výživnou dobrou půdu. Často trpí mšicemi.

Rychle a velmi dobře roste - dorůstá až až 5 m, ale je choulostivý na mráz. Tmavě zelené listy jsou na spodní straně bělavé s chloupky, horní listy pak srůstají. Kvete v V.-VI., zářivě oranžově žlutými květy uspořádanými v koncových přeslenech, bohužel nevonnými. Plodem je oranžová bobule. Rozmnožování je nejvhodnější bylinnými řízky, protože dřevo bývá nevyzrálé. Nesnáší úpal a silnější mrazy pod -10°C. Jeho pěstování je tedy omezené na nejteplejší polohy a chráněná místa. Má proto spíše sbírkový význam. Vhodnější je pěstování v přenosných nádobách, kdy je možné přezimování ve studeném skleníku. Trpí mšicí.

Bujněji rostoucí (3-5 m) s menšími krémově žlutými květy. Zvláště vhodná na vysazování k plotům, kdy je schopná vytvořit neprůhledné stěny, nebo je vhodné použití jako půdo-pokryvné rostliny.

Severoamerický druh s květem vně červeným a žlutým uvnitř. Je méně mrazuvzdorný, proto se cení odolnější kultivar:

Parthenocissus - loubinec (přísavník)

Parthenocissus quinquefolia
škála podzimních barev

Původem z východní Asie a Severní Ameriky, kde roste asi 10 druhů. Jedná se o bujně rostoucí popínavé dřeviny s krásným olistěním, které se v podzimních měsících vybarvuje výrazně červenými odstíny. Květy jsou nevýrazné, žlutozelené barvy, bobule jsou černé, drobné v řídkých malých hroznech, ozdobné na rostlině v období zhruba do XII. a slouží jako zdroj potravy ptákům.

Patří mezi nenáročné dřeviny, dobře prospívá na slunci i v polostínu. K růstu potřebují poměrně velký prostor.

Loubinec pětilistý se množí snadno dřevitými řízky. Samopnoucí loubince se na jaře roubují na dřevité řízky loubince pětilistého. Rouby řežeme z dvouletého dřeva s jedním očkem. Roubovance pak pícháme do květináčů s písčitou propustnou zeminou, které se zapouštějí do pařeniště.

Řez: na podzim nebo začátkem zimy. Slabý řez - regulační, je možný i v letním období.

Výchovný a udržovací: rostliny nevyžadují téměř žádný tvarovací řez. Mladým výhonům je dobré pomoci vyvazováním než se samy přichytí přísavnými destičkami podkladu. U starších rostlin je potřebné udržování v přiměřené velikosti zkracováním nebo případným odstraňováním nevhodných výhonů. Při zmlazení pak rostliny seřízněte asi metr nad zemí. Lze ho systematickým zastřiháváním udržet těsně u zdi.

Původem je Severní Amerika. Dorůstá větších výšek - až 10 m i více. Úponky jsou ovíjivé s pětičetnými listy, dlouhými až 10 cm, na líci lesklými. Patří mezi zcela otužilé dřeviny.

Jedna z nejdůležitějších a sadovnicky všestranně použitelných popínavých dřevin. V mládí je nutné počítat s vyvazováním. Vhodný i pro pěstování v nádobách.

Výchovný a udržovací řez: je možné ho každoročně redukovat řezem - pak zapěstujeme větve tak, aby měly postranní čípky a jednotlivé výhony pak seřezáváme na jeden pupen, u hlavních výhonů ponecháváme pupenů více. Ostatní přebytečné dřevo odřezáváme. Je velice hezký na místa kde volně splývá dolů - z teras, zdí apod.

Krásná, jemně větvená, samopnoucí popínavá dřevina původem z východní Asie. Dorůstá výšky 10 a více metrů. Má trojlaločnaté listy, 10-20 cm široké, hrubě pilovité a lesklé. Na vrcholcích najdete listy drobné, laločnaté i bez laloků. Plochu výborně a stejnoměrně kryje, jednotlivé větvičky neodstávají a listy jsou taškovitě uspořádány takže ve výsledném efektu vytvářejí krásnou zelenou plochu.

Méně se mu daří na severních stěnách. Není zcela mrazuvzdorný - v tužších zimách mírně namrzá, ale velice dobře regeneruje ze starších větví.

Výchovný a udržovací řez: po výsadbě je vhodné rostliny zkrátit. V dalších letech již neřežeme, odstraňujeme jen větvičky vrůstající do oken a střech.

Periploca graeca - svidina řecká

Ovíjivá dřevina dorůstající 3-5 m, původem z jižní Evropy, kde dorůstá výšky 10-15 m. Při poranění vytéká jedovatá mléčná šťáva. Vstřícné listy jsou krásné, tmavě zelené, vejčitě kopinatého tvaru, celokrajné, lesklé s délkou 10 cm a s pěkným podzimním žlutým vybarvením. Květy jsou malé, nenápadné ale zajímavé - hvězdicovité, červenohnědé se zeleným lemem. Kvete VI.-VII.; plodem je válcovitý měchýřek.

Má ráda propustné půdy a slunce, výborně snáší sucho a úpal. Patří k poměrně mrazuodolným popínavým dřevinám ale v příliš tuhých zimách namrzá, velice dobře však odspodu regeneruje. Netrpí žádnými chorobami ani škůdci. Množí se dobře výsevem zjara pod sklem, hřížením a odkopky.

Hodí se dobře na vysoké zdi, pergoly apod. Z důvodu silného invazivního růstu není vhodné její vysazování poblíž cenných rostlin.

Výchovný a udržovací: občasný průklest je nutný. Zkracujeme příliš dlouhé postranní výhony podle potřeby a šetříme postranní krátké větvičky na kterých rozkvétají květy.

Rosa - růže

Popínavé růže jsou oblíbené krásně kvetoucí dřeviny, které se u nás zatím příliš nerozšířily. Rostou mladými dlouhými pružnými výhony, které jim umožňují se plazit nebo šplhat po keřích a stromech za slunečním světlem. Za tento způsob růstu vděčí trnům, s jejichž pomocí se mohou přichytit jiné vegetace nebo nerovného povrchu. Byly vypěstovány záměrným mnohonásobným křížením mnoha botanických druhů (počet původních druhů se pohybuje v širokém rozmezí počtu 100-200), ale nejčastějšími rodičovskými druhy jsou: Rosa arvensis, R multiflora, R. macrantha, R. setigera, R. wichuriana a růže čajové. Některé pnoucí formy byly získány jako pupenové mutace mnoha dalších ušlechtilých keřových růží - ty jsou označovány souhrnným názvem "Climbing", řazeným před vlastním jménem odrůdy. Popínavé růže, které kvetou pouze jednou a to zpravidla latami menších, drobnějších květů, nazýváme neremnontující (neremontantní). Jsou ale o to vitálnější a překvapivě hezké. Těm co kvetení opakují, i když ne v již takové míře jako první kvetení říkáme remontující (remontantní); rostou zpravidla méně bujně, mají větší květy a najdeme u nich i širokou paletu barev. Současnou největší snahou šlechtitelů je vypěstovat tzv. "sloupovitou růži", která by nebyla příliš vzrůstná, ale rozkvétala by postupně po celé své výšce.

Ve svých nárocích vyžadují popínavé růže - stejně jako růže ostatní, hlavně slunce a propustné hlinitopísčité výživné půdy, které mohou být i sušší. Mnohem důležitějším je jejich požadavek na slunné a přitom dobře větrané stanoviště, na němž rostliny méně trpí padlím a ostatními houbovými chorobami. Jsou vděčné za občasné přihnojení kompostem nebo zetlelým chlévským hnojem a případně hnojivy určenými svým složením pro růže. Vhodné je i stanoviště teplé a chráněné, neboť mohou v tuhých zimách namrzat. Z tohoto důvodu je u nich doporučována kořenová přikrývka s případným zastíněním nadzemní části chvojím. Mezi nejméně otužilé patří skupina "Climbing". Ke svému dobrému vývinu vyžadují růže dostatek prostoru. Kvetou podobně jako réva vinná na letorostech z loňských výhonů (vyrůstajících z dvouletého dřeva). Z chorob trpí nejčastěji padlím, černí, rzí a ze škůdců mšicemi, pilatkami a sviluškami.

Nejlepší vlastností růží je jejich schopnost vytvořit určitý zamýšlený styl zahrady od venkovské plné planých růží s rozložitými větvemi a převahou jednoduchých květů, až po zahradu formální s přísnými řadami stromkových růží nebo sloupků obalených růžovými květy. Dlouhé větve popínavých růží jsou ideální pro vytvoření takových iluzí. Vyvazujeme je na opory - ploty, pergoly, oblouky nad cestami atd. Pěkné jsou také vysazované volně bez opory na svazích a terasách. "Smuteční" růže získáme očkováním vhodných odrůd na vysoké šípky. Popínavé růže dobře kombinujeme s velkokvětými plaménky, předsazujeme je nejlépe bíle kvetoucími trvalkami nebo letničkami.

Na zdech nebo zděných plotech veďte keře po drátěné nebo dřevěné konstrukci, kdy je důležitý alespoň 10 cm odstup od zdi pro zajištění proudění vzduchu mezi keřem a podkladem. Tím podstatně snížíte riziko napadení houbovými chorobami. Rostliny je důležité vysadit nejméně 30 cm od zdi a jejich kořeny při výsadbě rozprostřete směrem co nejdál od zdi, aby nebyly ve srážkovém stínu. Pokud jsou výhony menší a zatím ještě nedosáhnou na nejnižší vedení, pomozte jim dočasným vyvázáním na bambusové (dřevěné) tyčky dosáhnout na trvalou oporu.

Nejčastěji pěstované odrůdy pnoucích růží podle barvy květu, rezistentní odrůdy označeny -ADR:

Zvláštní skupinou jsou růže vhodné pro přizdobení jiných dřevin, jsou tím myšleny hlavně starší stromy se silnými vysokými kmeny. Pro tyto růže je třeba zajistit potřebné vedení pomocí kovové nebo dřevěné mřížky, či silnějšího provazu, který se ale nesmí zařezávat do hostitelské dřeviny. Navíc musí být strom zdravý a silný, aby unesl hmotnost růže násobenou případnými nápory větru a deště. Růži vždy zasaďte na návětrnou stranu stromu, aby jí převládající vítr tlačil směrem na strom a ne naopak - pak by mohla být snadno stržena. Nesázejte jí těsně ke kmeni tam kde je půda suchá, ale v dostatečné vzdálenosti kde už je půda vlhčí a není ve srážkovém stínu. Růži pak do koruny snadno navedete.

Řez: pravidelný řez těchto bujněji rostoucích druhů růží, které jsou pro tento účel vhodné, je nejen pro jejich výšku obtížný ale naštěstí většinou není nutný nebo alespoň nemusí být pravidelný. Jelikož se navíc jedná o velice vitální odrůdy, zpravidla se keře zmlazují najednou řezem na bázi keře. U kultivarů méně vitálních pak seřezáváme méně a raději k silným náhradním výhonům.

Vitální růže vhodné pro popínání velkých stromů: ´Bobbie James´, ´Brenda Colvin´, ´Ramblink Rector´, R. filipes ´Kiftsgate´, ´Seagull´, ´Sir Cedric Morris´, ´Wedding Day´.

Méně vitální růže pro menší stromy nebo velké keře: ´Albéric Barbier´, ´Climbing Cécile Brünner´. ´Complicata´, ´Goldfinch´, ´New Dawn´, ´Sanders´White Rambler´, ´Veilchenblau´.

Anglické růže se v současnosti stávají stále více populárními. Jedná se o skupinu růží šlechtitele Davida Austina z druhé poloviny 20. století, kdy ke šlechtění použil tzv. staroanglické růže, které nejsou příliš vysoké (asi 1,5 m) a byly na anglickém venkově odedávna používány k přízdobě vyvazováním ke stěnám domů, plotů, nad brankami vchodů do dvorů, v atriích apod.

Výsledkem křížení nových a staroanglických růží jsou dnes nové kultivary, jejichž jména vyvolávají svými názvy často vzpomínky a představy časů minulých - ´Gertrude Jekyll´, ´The Wife of Bath´. Tyto kultivary v sobě zahrnují nejlepší vlastnosti obou rodičů - odolnost vůči chorobám, kompaktní vzrůst, širokou paletu barev a hlavně klasický plný tvar květů s krásnou vůní starých druhů.

Řez: způsoby růstu těchto odrůd a tím i řezu jsou tak odlišné a individuální, že neexistuje žádné univerzální použitelné pravidlo k doporučení. Obecně však u těchto růží platí, že by řez neměl být tak hluboký, jako u nových velkokvětých a mnohokvětých kultivarů keříkových růží; slabý řez během vegetačního klidu jim pak vždy prospěje. Řez jednotlivých kultivarů se také řídí podle skupiny růží, kterým se nejvíce podobají charakterem svého růstu.

V našich podmínkách jsou tyto růže použitelné pouze v nejteplejších oblastech.

Také mezi nízkými růžemi ("minirůžemi") najdeme dnes odrůdy popínavé, určené a nejčastěji také pěstované v nádobách. Nejznámější opakovaně kvetoucí nízkou růží je ´Climbing Orange Meilandina´ a jedenkrát kvetoucí ´Climbing Aberich´.

Z původních botanických druhů růží lze pěstovat jako popínavé následující u nás nejznámější a nejrozšířenější druhy:

Původem Japonsko a Korea. Široký šlahounovitý keř, dorůstající výšky kolem 2 m s větvemi o délce až 3 m. Květy jsou drobné, jednoduché, jemně růžově-bílé, v bohatých koncových kuželovitých latách. Na podzim je keř půvabný velkým množstvím drobných červených šípků. Tato růže se uplatní především v přírodních výsadbách, parcích, na svazích a dalších méně přístupných místech. Používá se také jako podnož a snadno se množí výsevem.

Šlahouny dorůstající délky kolem 2 m, květy drobné, bílé a nevonné, charakterem růstu se jedná spíše o plazivou dřevinu. U nás původní evropský druh v přírodě již vyhynulý, ale pěstuje se řada vyšlechtěných kultivarů v různých barevných odstínech růžové, žluté a červené až po karmínovou.

Ušlechtilé popínavé růže dělíme z praktického sadovnického hlediska do následujících dvou skupin:

Jsou to ve své podstatě velmi vysoké keřové růže s poměrně tuhými výhony, které lze vyvazovat k opoře. Tyto růže se dobře hodí pro různé způsoby pěstování, ale nejčastěji je pěstujeme u zdí a plotů. Pro tyto účely musíme nejprve vytvořit základ keře ve tvaru vějíře, ze kterého pak vedeme šikmo postranní kvetoucí výhony. Tento typ popínavých růží kvete stejně jako růže keřové, je proto u nich obdobná doba řezu od podzimu, kdy skončila doba kvetení, do začátku jara. Všechny dlouhé pruty bychom však u nich měli už na podzim zkrátit nebo přivázat pro zvýšení jejich odolnosti před silnými zimními větry. V chladných oblastech má navíc zeď zpravidla i ochranný účinek před extrémně silnými mrazy. Během celého vegetačního období o tyto růže pečujte stejně jako o keřové - stříhejte již jen zavadající květy a průběžně vyvazujte nové výhony.

Výchovný řez: tyto druhy moderních opakovaně kvetoucích popínavých růží jsou prodávány s mnohem delšími výhony než růže záhonové. Neměly by být proto při výsadbě hluboko seřezávány (mimo drobných zásahů do poškozených větví), aby na nich zůstalo co největší množství pupenů ze kterých na jaře vyrostou nové výhony. Zvlášť důležité je toto dodržet a výhony nechat neporušené u růží vzniklých jako mutace keříkových růží - poznáte je podle jména, kdy před název odrůdy je řazeno slovo "climbing"= popínavý (označení pupenového popínavého mutanta; např.´Climbing Iceberg´, ´Climbing Michelle Meiland´). Řez by v tomto případě mohl způsobit zvrat na původní keříkovou růži!

Když začne růže růst a její hlavní kmínek nebo kmínky velmi málo větví, seřízněte je na první silný pupen (na vnějším kmínku na vnější pupen) pro podporu růstu postranních větví. Hlavní kmínky od začátku tvarujte do vějíře (pomozte si bambusovými nebo dřevěnými tyčkami). Rovnoměrně je rozmístěte a jakmile postranní větve vyrostou, vyvažte je do vodorovné polohy k vodicím drátům (podkladové treláži). Tak vykryjete i spodní část zdi a keře, což je velice důležité, protože nové výhony které budou prorůstat z vodorovných větví porostou vždy směrem nahoru a nebude proto již možné dobře vyplnit spodní partie keře. Navíc je velice důležité větve a kmínky navést správným směrem pokud jsou mladé a pružné, a vyvázat je tak, abyste vytvořili pravidelnou a dobře rozvětvenou kostru keře. Jakmile jí totiž vypěstujete, nebude třeba žádný další řez s výjimkou odstraňování suchých, poškozených, nemocných a vytáhlých bezlistých nevyzrálých výhonů s malým množstvím pupenů, které budou málo kvést. Odstraňujte také všechny odnože a odstřihávejte pravidelně během vegetace všechny již jen povadlé květy, což stimuluje další kvetení.

Udržovací řez: jakmile růže vyplnila vymezený prostor, zmlazujte pravidelně kosterní větve řezem do starého dřeva ve prospěch mladých vitálních výhonů. Po stranách je možné výhony kdykoli zkracovat a vyvazovat k opoře. Průběžným odstraňováním zvadlých květů stimulujeme a prodlužujeme další kvetení. Jakmile ale keř definitivně na podzim odkvete, zastřihněte také květní výhony (asi o 2/3 délky), aby na zbývající části vyrostly nové a kvetoucí příští rok. Jakmile budou kmínky stárnout a bude na nich stále méně květů (zpravidla po 3 letech), seřízněte je k nižšímu novému výhonu, který vyvážete do vzniklé mezery. Všechny slabé nebo nemocné větve odstraňte.

Zmlazovací řez: u dospělých popínavých růží se může starý a neproduktivní hlavní kmínek na bázi odříznout a tím vyvolat růst nového. Jedná-li se o keř na bázi holý nebo zanedbaný, v tom případě je nutný rozsáhlejší zmlazovací řez.

´Alchymist´, ´Aloha´, ´Altissimo´, ´American Pillar´, ´Bantry Bay´-ADR, ´Climbing Cécile Brünner´, ´Climbing Grandmére Jenny´, ´Climbing Iceberg´, ´Climbing Masquerade´, ´Climbing Michele Meilland´, ´Climbing Sam Mc Gredy´, ´Climbing Tzigane´, ´Climbing Virgo´, ´Compassion´-ADR, ´Danse De Feu´, ´Dortmund´, ´Dublin Bay´, ´Gloire De Dijon´, ´Golden Showers´, ´Händel´, ´Laura Ford´, ´Madame Alfred Carriére´, ´Maigold´, ´New Dawn´, ´Parade´, ´Pink Perpétué´, ´Schoolgirl´, ´Summer Wine´, ´Sympathie´, ´Swan Lake´, ´Warm Welcome´, ´White Cockade´, ´William Allen´ Richardson´, ´Zépherine Drouhin´

Svými vlastnostmi se tyto popínavé růže - ať už se jedná o druhy nebo hybridy, blíží svým planým předkům. Bujně rostou, pravidelně vytvářejí bujné mladé výhony (přímo ze země nebo dřeva nad povrchem půdy) a velmi bohatě kvetou na loňských výhonech. Protože kvetou jen jednou, řez je u nich důležitý v létě po odkvětu; v předjaří odřezejte jen suché, poškozené nebo nevhodné výhony. Pro svůj bujný a téměř nekontrolovatelný růst je vhodnější je vysazovat do méně přísně udržovaných zahrad. Dokážou sice dobře růst a krásně kvést, ale pokud je chceme udržet v kultivované formě je řez nutným zásahem. Jejich bujný růst se ale dá dobře využít i ve formálních (udržovaných) zahradách - pokud chceme růži s dobrou růstovou intenzitou a krycí schopností, protože mají dost dlouhé a pružné pruty. Z tohoto důvodu je pro ně vhodnější použití na větších drátěných konstrukcích a plotech, než na plotech zděných a kamenných. Dalším důvodem je i možnost infekce padlím, kdy horší proudění vzduchu na pevných podkladech rozvoj této choroby podporuje.

Výchovný řez: sazenice po výsadbě seřízněte pro dobré rozvětvení od báze. Odstraňte dále všechny suché, poškozené, slabé výhony a vybrané hlavní kmínky seřízněte na 40 cm od země. Výhony nově narostlé rozložte do vějíře se spodními výhony vyvázanými téměř vodorovně, aby při dalším růstu postupně zakryly celou vymezenou plochu.

Udržovací řez: když zaroste celá vymezená plocha bude nutné po letním odkvětu prořezat a zkrátit husté nebo dlouhé větve. U těchto růží vyrůstá ze země daleko větší množství výhonů než u růží kvetoucích opakovaně. Je u nich proto výhodné vyříznout - vyřadit každý třetí kmínek na bázi ve prospěch nově narostlých výhonů. Nejstarší kmínky je třeba vyřezat - přeřízněte je na několika místech a postupně z keře vytahejte po částech.

Často se doporučuje vyříznout všechny plodné větve a na jejich místo vyvázat nové mladě narostlé výhony. Není to ale vždy nutné, protože i tyto růže kvetou dobře na stejném dřevě několik let (3-4 roky). Vyřezáním odkvetlých výhonů zabráníme pak pěknému košatému nárůstu keřů a jejich bohatému kvetení, ale keře se pak stanou opravdu krásným dekorativním prvkem dokonale přizpůsobeným svému podkladu a místu.

Zmlazovací řez: vyřezání je vhodné pokud máme v úmyslu keře zmladit, nebo pokud pěstujeme zvláště vitální kultivary pnoucích růží na malém místě. V těchto případech nešetřete v příštím jaře hnojivem.

´Albéric Barbier´, ´Alchymist´-ADR, ´Bobbie James´, ´Emily Gray´, ´Félicité Perpétue´, ´Flammentanz´-ADR, ´Franćois Juranville´, ´Goldfinch´, ´Kir Royal´-ADR, ´Paul´s Himalayan Rambler´, ´Ramblink Rector´, ´Seagull´, ´Silver Moon´, ´The Garland´, ´Veilchenblau´, ´Wedding Day´, R. multiflora ´Grevillei´.

Rubus - ostružiník

Původem je Čína. Stále-zelený, otužilý plazivý keř s ostnitými větvemi o délce až 6 m. Je pěstován pro velice hezké, hluboce 3-5 laločnaté, ostnité, dlouhé 10-15 cm listy, které mají tmavě zelenou lesklou vrchní stranu a na rubu jsou výrazně plstnaté až bílé. Rozkvétá v létě (VI.) latami světle červených květů o průměru až 2 cm. Z květů se vyvinou drobné lesklé plody podobné ostružinám.

Nejvhodnějším stanovištěm je polostín. Používá se na popínání plotů, pařezů stromů nebo jako půdní kryt. V našich podmínkách má jen malý význam; v tuhých zimách často namrzá a také trpí houbovými chorobami.

Výchovný a udržovací: po výsadbě zkracujeme hlavní prut na 30 cm pro podporu růstu silných výhonů. Během růstu je třeba tyto výhony vyvazovat tak, aby zakryly celý podklad. Keře je nutné každoročně seřezávat, aby vyrůstaly nové výhony. Vyberte vždy několik prutů které kvetly v minulém roce a seřízněte je hluboko na bázi. Z nich vyraší výhony, které pokvetou až v příštím roce. Životnost tohoto keře je omezená - když ustane narůstání nových výhonů, je třeba rostlinu nahradit mladou.

Původem z Číny. Slaběji trnitý, hustý keř s výhony dorůstajícími 2-2,5 m, které je třeba každoročně odřezávat, protože přes zimu odumírají. Listy jsou dekorativní, na líci tmavě zelené a naspodu bělavé; jeho nejkrásnější ozdobou jsou ale světle ojíněné výhony, které jsou nejvýraznější po opadu listů. Květy jsou purpurové, plodem pak černé a chutné plody.

Jedná se o původní druh který lze nalézt v přírodě; v teplých oblastech pak bývá až nežádoucí plevelnou dřevinou - dlouhé, zelené, silné výhony s jemně dělenými listy. Květy jsou bílo-růžové v latách, na podzim u něho dozrávají jedlé plody.

Řez: po sklizni posledních ostružin vyřežeme odplozené výhony a nově narostlé letošní výhony zkrátíme asi o 1/3 délky, čímž podpoříme lepší vyzrávání dřeva na zimu a tím předejdeme jeho namrzání ve dřevě. Účinek je ještě možné zesílit přísuškem, kdy je vhodné z porostů odstranit i mulč a nezavlažovat.

Schisandra - klanopraška

Domácí rostliny z východní Asie a Severní Ameriky. Opadavé i stálo-zelené keře; v našich podmínkách poměrně citlivé na mráz. Některé druhy jsou v našich podmínkách poměrně otužilé ale i přesto je raději vysazujeme na chráněná stanoviště. Při pěstování se pak doporučuje zastínění kořenového systému. U nás se můžete setkat hlavně s klanopraškou čínskou a oranžovou.

Domovinou je severní Asie a Japonsko. Hezká ovíjivá liána dorůstající výšek až 7 m, s hnědými výhonky majícími náznak hran. Tenké listy jsou obvejčité až oválné o délce 10 cm, zubaté a lesklé. Kvete v V. nenápadnými bílými květy. Jedná se o dvoudomé rostliny u kterých se pokud sázíme pohromadě samčí a samičí rostliny, objeví se plodenství mající podobu navlečených korálků - jsou to bobule s vysokým obsahem vitamínu C.

Má ráda dobré a přiměřeně vlhké půdy s chráněnou polohou; vyhovuje jí polostín ale snese i slunce, ne však úpal. Je vděčná za hlubší a výživné půdy, které mohou být i sušší. Mladé rostliny je vhodné v prvních letech po výsadbě sejmout před zimou z konstrukce, položit na zem a zazimovat přiměřenou přikrývkou. Používá se k ozelenění loubí, plotů, zdí a stromů. Množí se výsevem a hřížením. Má význam jako léčivá rostlina pro obsah látek posilujících imunitní systém a vitalitu.

Výchovný a udržovací: je-li pěstována na stromu nepotřebuje pak žádný výchovný řez. U rostlin pěstovaných na oporách (zdi, treláže, ploty) vybereme pět až sedm silných výhonů jako základ budoucí kostry keře a rovnoměrně je vyvážeme po ploše konstrukce. Během růstu ve vyvazování pokračujeme. Když keře stárnou, začneme odstraňovat větve stínící spodním partiím, nebo ty které přerůstají vymezené hranice. Příliš dlouhé výhony nebo ty, které rostou mimo konstrukci zkracujeme na 2-3 pupeny - tím podpoříme větší tvorbu květních výhonů, které vyvážeme do prázdných míst.

Radikální - zmlazovací řez, je vhodnější rozložit do delšího časového období, aby keře nepřestaly kvést. Každoročně vyřezejte jeden nebo dva staré kmínky na bázi keře a z mladých výhonů vypěstujte náhradní.

Vzhledem je velice podobná předchozímu druhu, kvete ale později v V.-VI. oranžovými květy a pro větší odolnost vůči mrazům je cennější. V našich podmínkách netrpí žádnými chorobami ani škůdci.

Málo známá, dvoudomá asi 3 m vysoká liána s načervenalým zabarvením mladých výhonů. List je široce kopinatý; květ je u samčích rostlin tmavě červený s výraznými žlutými tyčinkami v IV.-V. Daří se jí dobře na vlhčích, ale ne na zamokřených půdách v chráněné poloze před silným větrem a poledním sluncem. Patří mezi zdravé popínavé dřeviny - netrpí žádnými chorobami ani škůdci; bohužel není dostatečně mrazuvzdorná - proto je vhodná jen pro teplejší oblasti.

Schizophragma hydrangeoides - klanostěnka hortenziová

Původem horské lesy Japonska. Krásná popínavá opadavá dřevina dorůstající v domovině výšek 10-12 m, u nás kolem 3 m. K podkladu se přichytává vzdušnými kořínky. Je podobná popínavé hortenzii a obě patří do stejné čeledi. Listy jsou tmavě zelené, široce oválné, na okraji hrubě pilovité. Kvete v VI. nápadnějšími květy než má hortenzie, které jsou uvnitř květenství smetanově-bílé, vonné a na obvodu květenství s bílými sterilními nápadnými květy s jedním vejčitým kališním lístkem.

Má ráda výživné, hlinité, propustné a dostatečně vlhké půdy a na rozdíl od hortenzie snáší půdy vápenaté. Stanoviště polo-stinné, ale pokud je půda dostatečně vlhká snese i více slunce. Roste zpočátku pomalu a zvolna, a k podkladu se sama pevně přichytává. Není bohužel zcela mrazuvzdorná a proto má spíše sbírkový význam, nebo je nutné pěstování jen v teplejších polohách a na chráněných místech. Netrpí žádnými chorobami ani škůdci.

Tripterygium regelii - trojkřídlatec Regelův

Původem Japonsko a Korea. Ovíjivá opadavá dřevina (dorůstá 2 m výšky); v mládí keřovitého charakteru. Široce kopinaté listy s délkou kolem 10 cm jsou na stoncích střídavě uspořádané, nedělené. Květy v létě, v koncových latách s délkou až 25 cm mají žlutobílou barvu. Plodem trojkřídlé, světle zelené oříšky.

Má ráda propustné, dostatečně vlhké výživné půdy, na slunci i v polostínu. Je méně mrazuvzdorná a tedy spíše sbírkového významu. Chorobami a škůdci u nás netrpí.

Vitis - réva

Rod poměrně otužilých opadavých popínavých keřů s úponky, který v sobě zahrnuje také révu vinnou - Vitis vinifera. Většina druhů pochází z Ameriky, Asie a na severní polokouli je jich známo kolem 60 druhů. Jsou to statné popínavé dřeviny s většími, zpravidla laločnatými listy. Jejich květy jsou ve více či méně nápadných latách; plodem jsou bobule - u ušlechtilých druhů pěstovaných právě pro hrozny jsou jedlé.

Mají rády propustné půdy, milují slunce, teplá, slunná a chráněná místa, ale přiměřeně snesou i polostín (okrasné druhy). Množí se dřevitými řízky a hřížením.

V sadovnictví jsou využívány především druhy s výrazně pěkným olistěním, které vysazujeme hlavně na pergoly, necháváme jimi popínat stromy, zdi nebo ploty. V rodinných nebo školních zahradách dáváme přednost raným odrůdám révy vinné. Réva je zvlášť hezká na zdech starých venkovských stavení, pěstujeme ji dále na pergolách, obloucích nebo jí necháváme šplhat po starých stromech. Lze ji také tvarovat jako stromek.

Řez: od poloviny zimy, zásadně v období před stoupáním mízy, nebo v letních termínech.

Výchovný a udržovací řez: po výsadbě zaštípneme konce výhonů a vybereme 2-3 nejsilnější výhony jako základ budoucí kostry keře. Výhony navedeme na oporu a rovnoměrně vyvážeme. V příštích letech pokračujeme asi po dobu dvou až tří let růstu stále ve vyvazování tak, aby kostra pokryla celý vymezený prostor. Po vytvoření kostry zkracujeme všechny postranní výhony na 2 nebo 3 očka (řez na čípky). Během dalších let budou větve starších keřů malebně "sukovité" a vytvoří se poměrně husté dřevo čípků. Tím se stává dobře ošetřovaná a řezaná réva zajímavou i v zimním období. V létě je pak možné seříznout nadbytečné postranní výhony na silné očko. U révy na velkých stromech není třeba téměř žádný řez.

Zmlazení: keře okrasných rév můžeme pěstovat dlouhou řadu let a není třeba žádného zmlazení. Pokud je ale nutný tento zásah z důvodu opravy zdi apod., lze rostliny seříznout až k zemi, kdy z báze obrazí ochotně novými výhony, které můžeme začít znovu zapěstovávat.

Původem je Japonsko. Bujně roste do výšek až 7 m Letorosty na réví jsou hnědě plstnaté. Její výrazně velké listy - až 25 cm široké, jsou okrouhlé, srdčité, mělce 3-5 laločnaté, mělce a ostře zubaté, na spodní straně rezavě plstnaté. Plodem je drobná, tmavá nejedlá bobule.

Na podzim se listy barví krásnými červenými odstíny.
Řez: doporučován je u ní letní řez.

Původem je Mandžusko. Bujně roste a poznávacím znakem je u ní hranaté réví. Listy jsou srdčité a velké až 25 cm, 3-5 laločnaté, lysé s výrazným červeným podzimním zabarvením. Bobule jsou drobné a tmavé. Patří mezi nenáročné a bujně rostoucí. Chorobami a škůdci u nás netrpí.

Řez: pokud je potřebný řez, pak je nejvhodnějším obdobím konec léta.

Původem ze Severní Ameriky. Bujněji rostoucí keř s hladkým oblým a lysým révím. Srdčité listy jsou velké, šířka je vždy větší než délka - až 18 cm, většinou trojlaločnaté, lysé, světle zelené a lesklé. Kvete v VI. a výrazně rezedově příjemně voní; plodem je pak drobná, nachová bobule. Je méně mrazuvzdorná než druhy z Asie. Snáší prořezávání podle potřeby. Netrpí žádnými chorobami ani škůdci.

Jsou to bujně rostoucí dřeviny - liány, které se k podkladu přichytávají svými úponky a dorůstají do jakékoliv výšky. Délka života, které mohou dosáhnout je výjimečně dlouhá. Kmínek těchto rév je hladký, loupavý a hnědý; listy jsou laločnaté a velké. Květy jsou nenápadné, u původního druhu bílé s nápadnou sladkou vůní. Patří mezi opadavé dřeviny a jsou samosprašné. Plodem jsou kulaté nebo víceméně oválné bobule o velikosti 2-3 cm, v barvách od světle zelené (vína bílá), červené až do černé (vína červená).

Vinné hrozny jsou pak jedním z nejčastěji pěstovaných ovocných plodů a druhů, a určitě jedním z prvních které člověk začal pěstovat a šlechtit. Díky neúnavnému šlechtění odrůd a různým způsobům pěstování vznikly po celém světě nové vinařské oblasti; pouze v tropických a subtropických oblastech se dá réva pěstovat jen zřídka. V chladném klimatu je možné pěstování ve sklenících; odrůdy obecně vhodné pro chladnější a vlhčí oblasti byly získány křížením s révou americkou (Vitis labrusca). Pokud se rozhodnete pro pěstování révy vinné, je vždy nejdůležitější vybrat správný kultivar odpovídající vašemu podnebí i záměru - jako stolní ovoce, nebo pro výrobu vína. Ušlechtilé odrůdy révy vinné se dnes pěstují většinou jako roubovanci na podnožích odolných proti révokazu (kříženci Vitis berlandieri, V. riparia a V. rupestris). Výběr podnoží a odrůd by se vždy měl řídit radami odborníků podle místních pěstebních podmínek. Vinná réva dost trpí houbovými chorobami.

Pro všechny ušlechtilé révy je charakteristický velice bujný popínavý růst, kdy v době plodů její větve ztěžknou úrodou a je nutné je podepřít. Pokud révu pěstujeme volně (ne na vinicích), musíme proto počítat s pevnou oporou nebo podkladem se systémem drátů, případně sloupků na její vedení. Dospělé olistěné keře jsou poměrně odolné proti větru. Mladá réva po výsadbě by měla začít plodit nejdříve ve třetím roce, aby rostlina dobře narostla a veškerá její růstová energie byla využita pro založení silného keře schopného dávat v pozdějších letech bohatou úrodu.

Pro udržení žádaného tvaru a dobré plodnosti je důležitý řez a způsob vedení. Réva plodí na letorostech vyrůstajících z dvouletého dřeva. Velikost a kvalita hroznů je pak dána výběrem kultivaru, podnebím a vitalitou rostliny. Množství hroznů by ale nemělo být velké a to zejména při pěstování stolních odrůd. Řezem snížíme počet plodných výhonů - výsledkem je sice menší množství, ale o to vyšší kvalita. Kromě toho je vhodné právě u stolních odrůd redukovat i počet jednotlivých bobulí v hroznech.

Řez: v našich klimatických podmínkách révu vysazujeme hlavně na jaře, je-li již půda dostatečně prohřátá (zpravidla druhá polovina dubna). První řez je proveden na mladých sazenicích ještě před výsadbou. V dalších letech řežeme podle vývoje počasí v březnu až v dubnu, vždy po skončení hlavního období mrazu, protože neořezaný keř révy snáší v našich podmínkách mrazy lépe než ořezaný. Vinná réva patří navíc mezi rostliny, které silně roní mízu a je proto třeba řez stihnout do doby rašení, abychom předešli zbytečným ztrátám této její životodárné tekutiny. Pokud jsme termín nestihli a po řezu je zjevné silné ronění, dříve se používalo k jeho zastavení vypálení řezné plochy žhavým pohrabáčem. Druhým důležitým opatřením při řezu a vedení révy vinné jsou zelené práce během vegetace - odstraňování nežádoucích výhonů s ohledem na typ pěstování.

Způsob řezu: kmínky révy nejsou zpočátku dřevnaté a uprostřed mají měkkou dřeň. Očka se tvoří na zduřených stonkových uzlinách - nodech. Když révu řežete na očko, vždy veďte řez mimo tuto uzlinu, aby se zabránilo poškození očka a stavbě stonku.

Většina odrůd révy velmi dobře reaguje na způsob řezu, který ponechává kmínek a na bočních větvích zkracováním plodných výhonů na 1-2 očka je stimulována tvorba plodného obrostu - "řez na čípky". Z ponechaných oček v následujícím roce vyrostou nové plodné výhony s násadou hroznů. Kultivary pěstované tímto systémem mají čípky po celé délce bočních větví a čípky se po sklizni každoročně obnovují. Tento systém čípků se tvoří po dlouhou řadu let, po čase je nutné zmenšení jeho velikosti a pokud je příliš hustý je možné i některý z čípků zcela odstranit.

Jestliže některé odrůdy z bočních čípkových pupenů obrůstají novými výhony neochotně, je pak vhodnější použít systémy "řezu na tažně", kdy necháme první rok výhon vyrůst a následující rok plodit. Odplozené výhony každoročně vyřízneme a mladé silné výhony vybrané již během vegetace jako rezerva, jsou vyvázány na jejich místo. Z nich v dalším roce vyrostou nové postranní plodné letorosty.

Letním řezem zkracujeme nebo odstraňujeme mladé výhony po celé vegetační období, protože bez tohoto řezu by z výhonů vznikla chaotická spleť. Nejlepší je odstranění v době kdy je výhon mladý a jeho špička se dá zaštípnout. Při nadměrně bujném růstu výhonů, nadbytečné výhony vyštipujeme nebo odstřiháváme. Podpoříme tak přímo lepší tvorbu plodů a zabráníme přehuštění keře. Na výhonech odstraňujeme také listy zastiňující zrající hrozny - vhodné zejména v chladnějším klimatu a u stolních odrůd. Odstraňujeme i stínící nové výhony v okolí plodů.

Existuje mnoho způsobů - systémů pěstování révy vinné. Každý má svá specifika a je vhodný pro révu pěstovanou jako stolní nebo na výrobu vína, ale i podle stanovištních a klimatických podmínek. Svá specifika má i réva pěstovaná ve skleníku a stromky révy pěstované jako mobilní zeleň v nádobách.

Pochází z východní části USA a do Evropy se dostala již v 17. století. Obdobně je jako réva vinná rychle rostoucí (a mohutnější - až 10 m). Na každém svém článku má naproti listu úponek nebo květ. Mladé výhonky i listy jsou zpočátku bíle plstnaté, později hnědnou. Listy jsou široce vejčité, nepravidelně zoubkované; květy nevýrazné a plody pak v řídkých hroznech - jsou jedlé, sladké s muškátovým aroma.

Tato réva patří mezi teplomilné popínavé dřeviny, u nás jí lze pěstovat jen v nížinách a na teplejších a chráněných místech pahorkatin. Půdy mají být sušší, lehčí a propustnější, případně až mírně kamenité. Lze jí rozmnožovat výsevem semen, dřevitými nebo očkovými řízky.

Používá se k přizdobení velkých ploch a konstrukcí - zdi domů, opěrné stěny, ploty apod. V USA je základem šlechtění stolních odrůd révy.

Wisteria - vistárie

Známe asi 9 druhů původem ze Severní Ameriky a východní Asie. Jsou to opadavé, obvykle velmi bujně rostoucí, pěkně olistěné liány s krásnými převislými hrozny květů. Kvetou na konci V.- VI. bílou, růžovou, meruňkovou, modrofialovou a tmavě purpurovou barvou. Rostliny dorůstají výšek 8-10 a více metrů; větévky jsou pružné, šedého zabarvení; lichozpeřené listy mají kopinaté a celokrajné lístky. Plodem je nápadný plochý lusk, šedě plstnatý s jedovatými semeny.

Vyžadují živnější propustné půdy s dostatkem vápna; slunné, teplé, chráněné stanoviště s propustnou, vápenitou, vlhkou a ne příliš lehkou - spíše hlinitopísčitou půdou. Velice dobře snášejí sucho a úpal, na stinných stanovištích pak špatně kvetou. Mladým rostlinám může trvat dlouho (7 a více let) než začnou kvést, zejména pokud rostou na stanovišti s vyšším obsahem dusíku v půdě - rostou pak velice bujně na úkor kvetení. V mrazivých zimách a na nevhodných stanovištích mohou namrzat nebo zmrzat až k zemi. Snadno ale obrůstají odspodu. Doporučuje se u nich občasné přihnojení fosforečnými a draselnými hnojivy. Některé rostliny, zvláště semenáče kvetou méně, proto je u nich vhodné roubování ušlechtilých odrůd na kořenové řízky v zimním období pod sklem. Množí se také hřížením. Bohatšího kvetení se u nich docílí také vyvazováním do vodorovné polohy a řezem.

Uplatnění najdou na konstrukcích u jižních a jihozápadních zdí, u vchodů, balkonů, teras, altánů a na pergolách. Mohou být vedeny po zejména vysokých plotech, pevných pergolách nebo obloucích a dalších tvarech. Špalír je jednou z nejhezčích forem pěstování, protože vyniká rozložení květů. Je také možné nechat jimi porůst i starší vysoké stromy, kdy pokud rostou přirozeně kvetou dokonce pozoruhodně lépe než při pravidelném řezu a silném zkracování.

Výchovný a udržovací: pěstovat ji můžeme na špalíru, na pergole, jako stromek - ať už zvolíte jakýkoli způsob, vždy potrvá minimálně tři roky než vypěstujete základní kostru rostliny důležitou pro další pěstování květních pupenů. Na starších keřích je cílem řezu omezení bujného růstu a podnícení tvorby postranních - kratších a slabších kvetoucích větévek.

Letorosty řežeme ve dvou termínech - zima a léto, zkracujeme je na 2-3 pupeny, ze kterých vistarie pokvete v příštím roce. V předjaří se dají snadno odlišit květní a listové pupeny svým vzhledem - listové jsou špičaté, květní kulatější s tupým zakončením.

Vistarie patří k dlouhověkým dřevinám a takto pravidelně řezané jen minimálně vyžadují zmlazení. Pokud je to ale nutné, vhodné je rozložení tohoto zásahu do víceletého období. Vždy odstraňte jeden kmínek a současně do prázdného místa vyvažte vhodný nový náhradní výhon. Pokud bude nutné opravit podklad rostliny (zeď, treláž, oblouk apod.) pak je možné vistarii seříznout na bázi a rostlina opět dobře obrazí. Bude ale třeba několika let, než opět pokvete.

Původem je Japonsko a řadí se k nejcennějším dřevinám pro zahrady a parky. Na rozdíl od vistarie čínské je méně vzrůstná - jen 6-8 m. Listy jsou větší než u dalšího druhu, mají 13-19 lístků a květní hrozny dosahují délky až 50 cm, jsou vonné. Kvete V.-VI.

Původem z Číny, listy jsou menší - mají 7-13 lístků a květní hrozny dosahují délky jen asi 30 cm, ale kultivary u ní jsou více prošlechtěné než u předchozí. Slabě voní a někdy remontuje - opakuje kvetení.

Vznikla křížením předchozích dvou druhů. Květy jsou fialově-modré s bílou skvrnou na bázi v poměrně dlouhých hroznech. Je relativně pomalu rostoucí a začíná kvést 2-3 rok po výsadbě, což je u vistárií velice brzy.

Další, méně známé a rozšířené popínavé dřeviny:

Původem z lesů východní Asie - Japonska. Dorůstá do výšek 3 m. Listy jsou střídavé, jemné a tmavě zelené s délkou kolem 8 cm. Kvete v VII.-VIII., drobnými, bělavě zelenými květy v koncových rozložitých okolících. Plodem je červenočerná peckovička, která v našich podmínkách dozrává až druhým rokem.

Má ráda chráněná stanoviště nebo teplejší oblasti - daří se jí tam kde révě vinné. Je nenáročná na půdu, snáší slunce i polostín. U nás je nespolehlivá - namrzá a je třeba ji chránit nejen kořenovou přikrývkou, ale i zakrytím celých rostlin. Rozmnožovat se dá výsevem semen pod sklem, bylinnými řízky a hřížením. Možné i kořenovými odřezky na podzim.

U nás má jen sbírkový význam, případně je použitelná v teplých vinorodých oblastech pro vysazení v atriích, nebo na dobře chráněných stanovištích. Netrpí žádnými chorobami ani škůdci.

Patří ke svlačcovitým rostlinám, kdy každoročně na jaře je vhodné staré dřevnaté stonky snížit na úhlednou bázi stonků. Listy jsou tvarově proměnlivé, květy mají výraznou růžovou barvu, jsou složené z velkého počtu lístků do kulovitého tvaru. Kvete VII.-IX.

K dobrému růstu potřebuje teplé a slunné místo s vlhkou, dobře odvodněnou a na humus bohatou půdou. Je výbornou rostlinou na malé ploty a konstrukce.

Domovinou jsou horské oblasti Japonska a Číny, kde byla objevena, ale rozšířena je po celém světě. Nadzemní část každoročně v zimním období zmrzá až na bázi, během vegetace ale snadno obrůstá ovíjivými výhony až do výšky 2-3 m. Dekorativní listy jsou srdcovitého tvaru, mírně laločnaté tmavě zelené a lesklé. Květy jsou malé, oboupohlavné, nenápadné, bílo-žluté se zeleným nádechem a mají příjemnou skořicovou vůni. Kvete poměrně dlouho v VI.-VIII. Na hlavních stoncích se dále v pozdním létě objevují malé hnědé kulaté hlízky velikosti hrášku, kterými může být rostlina snadno rozmnožena - jsou navíc jedlé s příjemnou ořechovou příchutí. V zemi pak tvoří poměrně velké jedlé zásobní kořenové hlízy, které se sklízejí od druhého roku po zasazení.

Patří k poměrně mrazuvzdorným dřevinám, kdy pokud je půda namulčována kůrou a dřevními štěpky, snese i větší mrazy pod -20 °C. Vyhovuje jí nejlépe slunné místo s úrodnou, humusovitou, vlhkou ale dobře odvodněnou půdou. Netrpí žádnými chorobami ani škůdci.

Patří do stejné čeledi jako lunoplod - Menispermum a vzhledem se mu velice podobá. Pěstuje se hlavně pro srdčité nebo oválné, tmavě zelené a lesklé listy, které na podzim žloutnou. Mladé stonky jsou zelené a stářím pak hnědnou. Krémové květy jsou malé, nenápadné v VII.-VIII.; plody drobné, kulaté a černé. Nemá zvláštní nároky na půdu, ale dává přednost slunným polohám.

Málo známá, ale velmi cenná a nenáročná levotočivá liána dorůstající 3-5 m. Střídavé listy jsou na rostlině hezky taškovitě uspořádané. Rostliny jsou dvoudomé, takže pro semena musíme vedle sebe pěstovat samčí i samičí jedince. Kvete VI.-VII. nenápadnými květy v řídkých latách ze kterých se vyvinou malé a kulaté plody fialově-černé barvy. Jsou jedovaté.

Velké sdrčité listy (10-20 cm v průměru) vytvářejí celistvou plochu. Jsou tmavě zelené a lesklé s dobře viditelným žilkováním, na spodní straně listu modro-zelené barvy. Na podzim se vybarvují do jasně žlutých odstínů. Původem je Sibiř, Čína a Japonsko kde ho můžeme najít na vlhkých půdách podél potoků a v houštinách. Je poněkud choulostivější na mráz a více náročný na půdní a vzdušnou vlhkost.

Otužilá a opadavá rostlina původem z východní části USA až Kanady. Dorůstá 3 m výšky; listy jsou trochu menší než u předchozího druhu, hranatě laločnaté a v mládí plstnaté. Na rostlině jsou nápadně pravidelně nahuštěné s podzimním pěkným žlutým vybarvením. Nenápadné miskovité květy mají zeleno-bílou barvu a voní. Plodem jsou modročerné jedovaté peckovičky, které vydrží na rostlině dlouho do zimy.

Má rád slunné stanoviště i když dobře snáší i polostín; hluboké, vlhké a živné půdy. V chudších a suchých půdách pak roste pomaleji; obecně je ale méně náročný než lunooplod dahurský. V našich podmínkách patří mezi dostatečně mrazuvzdorné dřeviny (-25°C). Dobře se množí letním řízkováním, hřížením a i ze semene, které je třeba vysévat ihned po sklizni, nebo stratifikovat s následným výsevem na jaře.

Dobře se dá použít na popínání treláží, pergol a mříží, do přírodních partií zahrad k přizdobení stromů a keřů. Vhodný je pro krytí protihlukových stěn nebo nevzhledných staveb a budov. Netrpí žádnými chorobami ani škůdci a vyžaduje pravidelný řez.

Řez: v předjaří snížíme řezem všechny odumřelé výhony až na živé dřevo; lze řezat v odstupech i 2-3 roky. Po tužších zimách ho seřezáváme více.

Kompaktní rostlina trvalkového charakteru s krásným, širokým, kopinatým a tmavě zeleným listem. Květy jsou drobné, tmavě-purpurové až černé barvy, s výraznějšími žlutými tyčinkami a jsou středem zájmu hmyzu. Plodem jsou dlouho zrající lusky ze kterých se na podzim uvolňují semena s hedvábnými vlákny.

Vhodné je slunné a teplé stanoviště s půdou bohatou živinami, humusem a stále vlhkou, ne však podmáčenou. Rostlina vhodná i pro méně zkušené pěstitele, dobře roste a pokrývá nízké ploty, treláže, trojnožky a obecně je vhodná na všechny nižší konstrukce. Na jaře je nutné seřezání rostliny na bázi starých výhonů.

Ing. Ivana Kožešníková

foto Ing. Miloš Kožešník

(vloženo XI. 2010)

POPÍNAVÉ DŘEVINY

Actinidia - aktinidie

Akebia - akebie

Ampelopsis - loubinec

Aristolochia - podražec

Campsis - trubač (křivouš)

Celastrus - jesenec, zimokeř

Clematis - plamének

Euonymus fortunei - brslen Fortuneův

Fallopia (Polygonum) - rdesno

Hedera - břečťan

Humulus lupulus - chmel otáčivý

Hydrangea anomala ssp. petiolaris - hortenzie popínavá

Jasminum nudiflorum - jasmín nahokvětý

Lonicera - zimolez

Parthenocissus - loubinec (přísavník)

Periploca graeca - svidina řecká

Rosa - růže

Rubus - ostružiník

Schisandra - klanopraška

Schizophragma hydrangeoides - klanostěnka hortenziová

Tripterygium regelii - trojkřídlatec Regelův

Vitis - réva

Wisteria - vistárie

Další, méně známé a rozšířené popínavé dřeviny: